Zpátky do prádelny aneb hurá na Penang

V pondělí odjela Maja s Peťom směr sever a nížiny na ostrov Penang, ale nám se z krásného chladna vůbec nechtělo. Prodloužili sme si tedy pobyt v Cameron Highlands ještě o dva dny, které jsme vesměs prospali a proflákali :) Ono tedy dost pršelo, což nám vůbec nevadilo, protože v dešti se dá krásně rochnit v posteli bez pocitu provinění.

Cestu do veder popisuje Evinka takto: „Cameron Highlands se s námi loučil opět deštěm to asi by nám nebylo líto, že jedeme pryč :) Lístky na bus jsme neměli předem koupený, šli jsme tam ráno na hulváta a nebyli jsme jediní. Bus byl nakonec plnej, ale dostalo se na všechny, takže klika :) Řidič byl dobrej týpek a to jak v kladným slova smyslu tak i s trochou nadsázky. Pochopil, že klima notně nemusí bejt na šestnáct a taky si asi řekl, že když už tu trasu musí jet, tak si zařídí cák to půjde. Tak kupříkladu zastavil někde v džungli a vyběhl k domorodci co byl u cesty pro něco blíže nespecifikovatelného, nebo jinde zase převzal od někoho jiného krabici neurčeného obsahu. Jen doufám, že to nebyl pašerák drog a my mu nedělali alibi ;) V Georgetownu to prý docela frčí...“

Busem jsme dojeli až před most „Penang Bridge“, který spojuje ostrov Penang s Malajsií. Naše těšení na projížďku po tomto nejdelším mostě v Asii (13,5km) vzalo brzy za své, protože na mostě se platí hrozné pálky, tak Vás bus vysadí u trajektu, který Vás zavese do Georgetownu asi za sedm korun.

Evinka: „Trajekt jel hned za chvíli. Nejsilnější zážitek mám z jeho WC. Byl evropskej a byl na něm návod pro asiaty by věděli jak ho používat. Byl tam obrázek jak se tam normálně sedí na prkýnku s nohama na zemi a přeškrtlej obrázek by si na to nevylezli a nedřepli jak jsou zvyklí z těch svejch. Tomu jsme se s Lubou fakt nasmáli, někdy budeme muset vyzkoušet i ten druhej způsob :)“

Ve městě jsme našli náš hotel, dali sprchu, opálili klimu a zkolabovali. Do toho přišla super zpráva od Mají s Peťkem, že mění své plány a pojedou s námi také na nejsevernější malajský ostrov Langkawi a pak i kousek Thajska (asi je také pozitivně nalomila Jeníkova informace, že zdivočelé Thajsko kajícně zrušilo poplatky za víza). Dali sme si sraz druhej den dopoledne na Thajský ambasádě a vyrazili do ulic.

Georgetown je ušmudlanější než sme čekali, všude mrak číňanů (jejich tu asi 55%), takže poprvé nemusíme hledat kde je čínská čtvrť, ale spíš kde není :) Hledali sme dle mapičky z hotelu turistické informace, ale dost neúspěšně. Někde zmizeli a nikdo o nich nevěděl. Dost nás likvidoval fakt, že tu nejsou nejen moc chodníky (to už jsme si zvykli), ale ani přechody nebo semafory. Pořád do Vás najížděj auta a motorky, furt někdo troubí, až z toho má člověk po dvou minutách parádní schízu. Naštěstí jsme objevili zavalitou malajku, která s náma kousek šla a ukázala nám, jak se Georgetownu přechází. Okamžitě jsme jí překřtili na „Nesmrtelnou tetu“, protože ona prestě ŠLA. Auta troubila, motorky strhávaly řízení, ona úsměv na tváři. Jako tip dobrý, ale tohle prostě střízlivý nevzládnem :)

Turistické informace nikde, tak jdeme na provizorní pouliční policejní stanici a ptáme se na info centrum, které musí být někde v okolních ulicích. Jeden policajt, nic. Zavolá druhýho nic. Třetího nic. Nakonec zírá do mapy neuvěřitelných SEDM policistů, všelijak jí otáčí, matlou prstem a něco mumlají.. NIC. Respekt z uniformy mi brání si tuhle komedii vyfotit, tak jen řešíme problém, jak jim slušně sebrat naši mapu. To se s nasazením veškeré diplomacie daří a my mizíme pátrat sami, aby Georgetown nepadl bez policejní ochrany do spárů hříchu.

Nakonec zjišťujem, že ty informace přemístili, tak už jen dáváme vyklidněnou noční procházku. Fotíme si krásně nasvícenou mešitu kapitána Kelinga a další parádičky. Čínská čtvrť je na náš vkus moc vyklidněná (až vymrtvená), tak valíme ušmajdaný před půlnocí spát.

Ráno vyrážíme na thajskou ambasádu, která je dle Googlu vzdálená jen 3,5km. Je to ale v plném provozu zmateného asijského města bez chodníků, takže dostáváme další lekce v nesmrtelnosti a do cíle dorážíme až po necelé hodině. Tam potkáváme naše nové česko-slovenské kamarády, žádáme o víza a valíme zpět do hotelu, tentokrát raději busmo. Maja s Peťom mají z posledního couchsurfingu* hromadu nových informací o Langkawi a Thajsku, tak se necháme nakazit jejich energií. 

Odpoledne si po obědě jedeme pro hotová víza. Ačkoli sme žádali o dvouvstupé (z Malajsie a z Kambodži), dávají nám jen jednovstupé, že to prej zadarmo jinak nedělaj, tak co, darovanému koni… Pak už se procházíme po nádherných budhistických chrámech a kostelech, přicházíme i k jednomu (Wat Chaiya Mangkalaram), kde má být obří spící budha… Ten tam teda je, ale trochu nás zklamává, že to není prastará socha budící respekt věčnosti, ale taková hurá plastová figurína jako z vídeňskýho Prátru :) No ale je to super, chrámy zase plné zlaté a rudé barvy, parádička.

Pak se vypravujeme k přístavišti trajetků a kousek dál je velmi stará část Georgetownu, Pinangská mola: historické domky na kůlech umístěné přímo ve vodě a pospojované dřevěnými lávkami (moly). Žijí zde potomci původních čínských obyvatel dosti svérázným způsobem a má to tu super atmosféru. Všude meditující domorodci, houpající se kocábky a v blátivé vodě na nás vybaf asi metr a půl dlouhej varano-krokodýl :)

Valíme zpět do naší čtvrti, přejídáme se a před spaním potkáváme českého kameramana co tu něco točí pro Novu :) Svět je malej, že?

Po příchodu na pokoj nás čekalo ještě malé dobrodružství, protože jen jsme rozsvítili, polekali jsme asi deseticentimetrovou ještěrku, která skočila Evince do krosny. Takže jsme vyházeli krosnu a ještěrka hup na stůl, a za postel... No, asi půl hodinu jsme si hráli na Krotitele duchů a nebohé zvířátko vyháněli z pokojíčku... Nakonec jsme jí z pokoje vyhodili i se židlí, z které nechtěla slést a byl klid :) No a takle si tu žijem...

Tak se mějte a užívejte si postele bez ještěrek

Luboš

Fotky naleznete zde.