Vodka party v Johor Bahru

Singapur se s námi loučil krásným slunečným dnem. Až mi bylo líto odjíždět (představovala jsem si ty kýčovitě krásné fotky s modrou oblohou), ale nutno podotknout, že na to, že prý v Singapuru prší dva dny ze tří nám vyšel nebývale krásně. Přeháňky byly jen první den, ostatní dny bez deště, sicejc většinou pod mrakem, ale to bylo na celodenní chození po památkách asi lepší (a fotky může vyladit Photoshop když na to přijde což… ;-)).

Dostat se ze Singapuru do Malajsie je vcelku snadné. Původně jsme chtěli jet až do Mersingu, ale nakonec jsme zvolili pohraniční Johor Bahru. Z nádraží na Queen street mezi arabskou čtvrtí a Little India do něj jezdí autobusy každou chvíli. Zaplatili jsme si ten dražší za dva singapurské dolary a čtyřicet centů a užívali si pohodlí kožených sedaček a klimatizace. Jízda je rozdělena do tří částí. Přejedete Singapur, vystoupíte, projdete Singapurskou celnicí, nastoupíte zase kousek jedete, znovu vystoupíte, projdete Malajskou celnicí a zase nastoupíte a dojedete až na busové nádraží. My jsme ale za Malajskou celnicí zahlídli informace a tam se zeptali jak se dostat do našeho hotelu a slečna nám poradila, že když pojedeme od celnice tak pojedeme jedním MHD jestli dojedeme až na busové nádraží tak budeme potřebovat dvě. Tak jsme se už do autobusu nevrátili a pokračovali na MHD (doufáme, že tam na nás chudáček stále nečeká). 

První dojem z Malajsie byl stejný jako v Singapuru – celnice byla samý mramor, fontány, vodotrysky, květiny….než jsme došli na MHD tak jsme šli spletí podhodů, nadhodů, jezdících schodů, jezdících pásů, nákupních center…..pak ale přišla změna. Najednou jsme byli v čase pár let zpátky. Nebyly tu davy lidí s iPody, eBooky,… v MHD nebyly čtečky na lístky, lístek nám nevyjel z přístroje, ale řidič nám ho utrhl… Všechno tu bylo nějaké starší, zašlejší, špinavější…..Při večerní procházce jsem dokonce na ulici zahlídla krysu.

Hotel máme ale krásný – nový, čistý, mnohem hezčí než ten v Singapuru a o polovinu levnější. Jinak jsme tu ale žádný velký pokles cen nezaznamenali. Nenadarmo jsme se v průvodci dočetli, že malajci z Johor Bahru prchají páč je tu pro ně draho.

Původně jsme chtěli jet rovnou do Mersingu a z něj do Tiomanu, ale já jsem navrhla bychom tu zůstali, páč Johor Bahru je velké město a tak jsem si říkala, že by mohlo být snadné z něj poslat balíky do Čech. Nu a taky se trochu aklimatizujeme a odpočneme si po hektickém Singapuru. Idylku malajského klidu nám poněkud narušili naši spolubydlící na hotelu. V recepci hotelu jsme potkali dva ukrajince z Kyjeva ve středních letech. Prohodili jsme pár vět o všem a o ničem, vyslechli si jak jsou v Kambodže levný holky což opakovali tolikrát až jsem je musela upozornit jestli si všimli, že tam jsem. Tak prej jako dobrý, jakože jsem hezká takže to je v pohodě, ale že ty Kambodžský holky jsou fakt strašně levný, tak jsem řekla, že já jsem zadarmo. Pak mi došlo co jsem plácla a rychle dodala, že pro Lubu, by to nebrali jako nějakou nabídku či co.

Byli to takový týpci co jako všechno vědí nejlíp a svou úroveń respektive „úroveň“ musí dávat okázale najevo, takže kupříkladu když si šli koupit vodku do obchodu který je od našeho hotelu vzdálený cca pět až sedm minut cesty tak si zavolali taxík (čekání na něj trvalo déle než cesta). Při konverzování nějak došlo na to, že jsem se zeptala jestli byli v USA a to jeden z nich okamžitě vystartoval, že na to ať se žádnýho Rusa neptám, že oni do USA nejezdí, že USA a Rusko jsou dvě největší velmoci na světě, že to není jako Česká republika a bla bla bla…. no nechtěla jsem hrotit situaci a tak jsem mu nepřipomněla, že není Rus, ale Ukrajinec a že podle mne o tom jaká je Rusko velmoc by se dalo polemizovat a tak jsem jen pokývala, že to chápu a nechala je odjet koupit si vodku.

No jak se později ukázalo nechat je odjet koupit si vodku nebyl tak ouplně dobrý nápad, ale ono mu stejně nešlo nijak zabránit. První noc v Malajsii byla ukrajinské peklo. Řev, hádky, třískání dveřma….Bojím se opilých lidí a typů jako byli oni dva obzvlášť, takže jsem měla docela strach a nemohla spát (krom toho v tom hluku to stejně nešlo). By toho nebylo málo tak zatímco já při otázce na číslo našeho pokoje mlžila, Luba jim ho prozradil, tak jsem měla strach by se nechtěli družit páč vypadali docela nadšeně, že nás vidí neb prý už dlouho neviděli žádné Evropany. Jak se ukázalo později, vyzrazené číslo pokoje nebylo Lubovo nejhorší šlápnutí vedle. Ráno jsme zjistili, že nechal klíče od pokoje z vnejší strany zámku……

No ale noc jsme přežili a jinak je miláček naprosto dokonalý v přípravách a plánech, takže konec dobrý všechno dobré…..

Tak se sovětským svazem na věčné časy a snad ještě déle přátelé ;-) e