Toulky džunglí

Jak už to tak v turistických regionech bývá nabízí Cameron Híghlands spoustu placených aktivit s agenturami i aktivit zadarmo na vlastní pěst. Ceny placených výletů se pohybují od půldenních výletů po farmách za 25 ringitů přes 80 ringitů za celodenní výlet za Rafflésií až po několikadenní výlety, které stojí přes 100 ringitů. Mimochodem Rafflésia je největší květ světa respektive parazit, který si jako hostitele vybírá liány. Květ může být až přes metr široký. Ačkoli kvete pouze tři dny, když se necháte vézt svým nosem najdete ho snadno neb zapáchá jak hnijící maso.

Nás ale pochopitelně zajímaly víc ty výlety co byly zadarmo a tři z nich jsou popsány níže.

Výlet číslo jedna – trasa číslo deset přes vrchol Gunung Jasar (1696mnm) do domorodé vesničky Orang Asli

Father´s guest house kde jsme ubytovaní je na kopečku cca 500m od centra Tanah Rata, obklopený spoustou stromů, keřů a květin. Máme tak krásný výhled do okolí a mimo jiné i na vrchol Gunung Jasar, který je přímo proti naší chatce. Cíl našeho prvního výletu byl tedy jasný ;-)

Začalo to klasicky malajsky – hledáním výchozího bodu. Nejdříve projdete přes něco co vypadá jako soukromá zahrada (už to asi některé turisty odradí) pak se dostanete na rozcestí tří cest z nichž dvě se ukáží jako slepé a třetí má přes sebe pásku (to odradí ten zbytek). My se ale nevzdali a zeptali místního a ten nám řekl, že ta s tou páskou je správná.

Cesta je v podobném duchu. Často se dostanete na neznačené rozcestí, takže si vybíráte tak nějak intuitivně (většinou tu nejvyšlapanější), někdy tu značení je, ale to, že si ho všimnete je spíš náhoda (šipka vyrytá do kmene stromu v protisměru). Jednodušším vodítkem tedy bylo, že chceme na vrchol tudíž nahoru a že na něm je sloup elektrického vedení. Tak jsme prostě nad hlavami hledali dráty. Výhledy jsme si moc neužili páč když jsme se blížili k vršku tak začala padat mlha. Vrcholové foto je tedy mlha s dvoumetrovými panoramaty.

Poté jsme pokračovali k vesničce s domorodými obyvateli. Trasa byla v podobném duchu. Několik neznačených křižovatek. Do toho se trasa 10 křížila s trasou 11, pochopitelně ouplně jinak než bylo v mapě. Tudíž jsme zase šli spíš intuitivně než že bychom tušili kudy jdeme. A když začala průstvitat vesnička, tak jsme prostě šli tam kde jsme ji viděli. Docela by mne zajímalo jak jsme se odchýlili od trasy vyznačené v průvodci.

Vesnička nás uchvátila. Všude bylo čisto, mezi domy se zelenala tráva, na šňůrách povlávalo pestrobarevné prádlo. Dýchla na nás naprostá harmonie, klid a pohoda. O to smutnější jsme byli, když jsme z vesničky vyšli a spatřili staveniště, které připomínalo výstavbu metra. Později jsme zjistili, že zde roste nový tah na Ipoh, což znamená, že vesnička bude s nejvyšší pravděpodobností srovnána se zemí :(.

Jo a po cestě se k nám připojila skupinka místních chlapců. Nevím čím to je, ale děti se na mne nějak lepí. Zatímco s Lubou se fotí dospělí muži, o mně se zajímají tak do věku deseti let. A to mi z kapes lízátka nekoukají…

 
Výlet číslo dvě – trasa číslo devět k Robinsovým vodopádům, elektrárně a do vesničky Boh

Výšlap začal klasicky malajsky – hledáním výchozího bodu. Každá trasa začíná na jiném místě. Čekat, že ve středu města najdete centrální ukazatel, který Vás dovede na tu kterou trasu je značně naivní.

Trasa číslo devět má dvě varianty. Na začátku je pohodová procházka kolem Robinsových vodopádů, pak se rozdělí na 9 a 9A, přičemž 9 je padák přímo k elektrárně a pak přes zeleninové plantáže do vesničky Boh. 9A je asi tak čtyřikrát delší a budete na ní pozvolna klesat až do vesničky Boh (jestli si říkáte, že Vám tento název něco naznačuje, tak si to říkáte správně. Boh se jmenuje neznámější čaj z této oblasti). My jsme si pochopitelně vybrali kratší ale strmější variantu. Chvílemi terén klesal tak prudce, že to vypadalo jako hromadná sebevražda. Díky Bohu až na Lubovo odřené lýtko jsme to všichni zvládli bez újmy.

Zajímavé bylo, že když jsme došli k elektrárně byl tam zákaz vstupu, obejít se to nikterak nedalo a cesta dál k zeleninovým plantážím a vesničce Boh pokračovala za elektrárnou. Prostě najednou jakoby kus trasy chyběl. Nu ale páč to nebylo jako dostat se ke strži přes kterou není most, ale jen kus asfaltky po které bychom neměli jít, riskli jsme to (riskli je v tomto případě na místě, na spoustě míst se setkáte se značkou, že pokud tam vstoupíte může být na vás stříleno.) a pokračovali jsme mezi zeleninovými plantážemi až do vesničky, kde jsme si ještě prohlídli chrám a pokochali se rýžovými políčky respektive rýžovými rybníčky ;-)

Zpátky bychom museli buď po devítce což by znamenalo drápat se do opravdu hodně strmého kopce, nebo to obcházet po mírnější verzi devět A což se nám nechtělo nebo cca devět kilometrů po silnici což se nám chtělo ještě méně. Rozhodli jsme se tedy jet autobusem. Dle prodavačky z obchodu nedaleko zastávky byl jízdní řád dost přesný – buď jednou za hodinu nebo jednou za dvě hodiny nebo vůbec.Tak jsme chvíli čekali doufaje, že bude platit první nebo při nejhorším druhá verze až nám zastavil chápek, že jede sám do Tanah Rata a jestli nechceme vzít, což jsme pochopitelně chtěli.

Výlet číslo tři – trasa číslo jedna vrchol Gunung Brinchang (2032mnm)

Kvůli předchozím zkušenostem se značením cest jsme se rozhodli, že na Gunung Brinchang použijeme asfaltku (nejvýše položená silnice v Malajsii) a trasu džunglí využijeme k sestoupání neb výchozí bod z Gunung Brinchang bude jistě snadněji k nalezení než výchozí bod z Brinchangu a krom toho, kdyby se nám džunglocesta nezdála, tak se vrátíme zase po asfaltce.

Původně jsme chtěli dojet do Brinchangu busem, ale poté co jsme do něj vlezli řidič pravil, že mu nejdou brzdy. Tak jsme zase vylezli a čekali co se bude dít. Nikdo se neobtěžoval nás informovat jestli pojede nový bus nebo tento bude opraven natož co tedy máme dělat. Tak jsme se museli pídit sami. Na dotaz jakým způsobem se máme dostat do Brinchangu nám bylo řečeno ať si vezmem taxi. Díky Bohu ve čtyřech je jen o něco málo dražší než bus tak jsme se nechali zavézt až na křižovatku vedoucí k čajotovárně.

Ulice byli přecpané, inu neděle, státní svátek a prázdniny dělají své. Řidič taxíku nám říkal, že máme kliku, že jedeme takhle po ránu, že za pár hodin to bude téměř neprůjezdné a trasa kterou jdete pěšky něco přes hodinu by autem trvala dle odhadu řidiče tak hodiny tři.

Vzhledem k tomu, že na vrchol Gunung Besing vede asfaltka báli jsme se, že tam bude přelidněno. No jak jsme viděli později tak hrozné to nebylo.

Cesta na vrchol dlouhá cca sedm kilometrů vedla mezi čajovými a jahodovými plantážemi, povětšinou stínem, tudíž příjemně ubíhala. Kousek před vrcholem jsme si ještě dopřáli nakouknutí do malebného mechového lesa. Na vrcholu nás čekala rozhledna, nádherné výhledy a taky rozhodnutí zda zpátky po silnici nebo džunglí.

Ptali jsme se místního a ten nám řekl, že on osobně by bez průvodce do džungle nešel a co se na této trase ztratilo lidí a že někteří se nikdy nenašli. Pak se ale z džungle vylouplna jihoafričanka Jane a dilema bylo vyřešené.

Jak jsme později zjistili trochu nás mělo varovat jak byla špinavá. Ze začátku jsme ještě řešili jako kam šlapat a čeho se chytat, ale pak už nám to bylo fuk. Cesta klesala hrozně prudce, museli jsme zdolávat různě vysoké kořeny, kameny, přelézat spadlé stromy, bořili jsme se do bahna a rašeliny. Místy to nešlo jinak než si prostě sednout na zadek. Dovedete si tedy představit jak jsme asi vypadali. Bohužel to nešlo nafotit páč jsme byli tak špinaví, že jsme nemohli vytáhnout foťák. Upřímně řečeno byly to dost dlouhé tři kilometry. Aby toho nebylo málo tak nás ještě na trase potkala mlha a v tom nejexponovanějším úseku i déšť.

Popravdě byli jsme dost rádi, když jsme konečně došli na normální cestu, která nás provedla celým Brinchangem a z něj pak dál do Tanah Rata. Nevíme přesně kolik jsme mohli ujít, tipujeme něco mezi patnácti a dvaceti kilometry. V tomto případě kilometry ale nehrajou žádnou roli neb ty v džungli jsou s těmi mezi čajovými plantážemi naprosto nesrovnatelné.

Musím přiznat, že se mi do džungle moc nechtělo. Terén byl opravdu hodně členitý, klesání prudké a do toho to bláto a rašelina…. (no a taky jsme při cestě po asfaltce zahlédli několik rozjetých hadů…a krom toho v takto náročném terénu mám raději stoupání než klesání). Nakonec i přesto všechno nebo možná právě proto jsem byla ráda, že jsme tuto trasu absolvovali. A na to, že právě tahle trasa je opředena nejvíce příhodami o zmizelých lidech nám přišla značená dobře, respektive nám přišlo že jinudy to ani nešlo, ale je možné, že při cestě z kopce se nám orientovalo snáze než kdybychom šli do kopce.

Nicméně i tak, Klubu českých turistů zdar!!! e

Fotky naleznete zde.