Rasismus naruby

Tak jsem poprvé na vlastní kůži pocítila to, co u nás asi pociťují spousty Ukrajinců, Vietnamců a dalších cizinců. A tímto slibuju, že už se nikdy nebudu smát vtipům – to suší, to moc suší, tričko  dobrý ty velkej…..Není nic horšího než když se stanete obětí diskriminace kvůli tomu, že jste cizinec a nemůžete se bránit, bo najednou se Vám anglina zablokuje ouplně ze strachu, že to, co řeknete nebude gramaticky v pořádku a Vaše problémy to ještě zhorší.

Obecně jsou naši kolegové v práci hrozně milí a i když je ta práce opravdu neuvěřitelně náročná tak i v případě, že je něco naštve tak třá vybuchnou a vypustí pár slovíček povětšinou začínajících na f tak po tomto výbuchu následuje výbuchu smíchu. Většina z nich ale ani nevybuchne, většina se prostě jen usmívá. Nu ale výjimky se najdou všude.

Někdy se samozřejmě stane, že jim nerozumím. Hovorová novozélandská angličtina se Peprníkovi, Nangonové a kolektivu autorů podobá zhruba jako já Paris Hilton (pro neznalce mluvím o jedné ne-li jediné angličtinoučebnici z komunistické éry – rodina Prokopovic – chytrý syn, krásná dcera, manžel technik, manželka učitelka, pyšná na svého manžela…..). Většina z nich mi to v takovém případě ukáže nebo se to snaží říct nějak jinak, někdy pomůže i pouhé zopakování páč v provozu je opravdu hluk, takže srozumitelnost ještě zobtížněna. Když jsem tam byla sama, tak jsem si někdy i pobrečela na záchodě neb to bylo fakt těžký. Připadala jsem si jako hlupák a k tomu ta neuvěřitelná fyzická dřina. Když se bavili se mnou tak jsem jim povětšinou rozuměla, jakmile ale spustí mezi sebou, tak to je jak z jiného vesmíru.  No ale když tak  přemýšlím o hovorové češtině a o někom kdo má třá učebnicové – Půjdeme navštívit strýce. A někdo na něj vyhrne – Stavíme se za strejdou. Tak podobnost hledá dost marně.

No ale teď tedy konkrétně k té výjimce. Je tam jedna kolegyně se kterou jsem už měla pár výstupů. No tedy lépe řečeno párkrát na mne sprostě řvala, když se jí zrovinka něco nedařilo tak, jak si představovala. Pro ty co nemají času na zbyt – nejdříve to byly jen různé nadávky, jednoho dne se to ale vyhrotilo tak, že na mne začala řvát, nadávala mi a pak, když už jsem nemohla a řekla jí ať mi laskavě ukáže co po mně vlastně chce (bo kolegyně vedle mi palcem nahoru naznačila, že to dělám dobře), že jí nerozumím, tak začla posměšně, že nerozumím nerozumím a že ať se nejdřív naučím anglicky jinak ať si táhnu, když se nedomluvím……a pak na mne zase přede všemi vyřvala spoustu peprných vět. Pro ty, co nejsou časově zaneprázdněni níže popsáno podrobněji.

Třá jsme balili nohy a bo toho bylo fakt mrtě, tak jsme tam byli tři. Nu a pro ulehčení máme takový přístroj, který otevírá pytlíky tak, že do nich fouká vzduch, takže se Vám pak velmi snadno cokoliv balí. No ale tentokrát jsme se zaprvé u něj střídali tři což neb to jede opravdu v hrozné rychlosti znamenalo, že se muselo chvilku čekat (ve dvou to je tak akorát že vzít nohu strčit do pytlíku a zatímco jedna strká tak druhá bere, třetí tam prostě byla tak nějak navíc) no a za druhé na vrchní pahýl té nohy se dává takový umělohmotný kalíšek a nyní se dávali dva, ten jeden se k té noze jakoby přilepil takže to bylo OK, ale ten druhý z toho prvního padal, obzvláště, když se setkal s proudem vzduchu v balícím stroji. Nu a tak mi přišlo rychlejší a jednodušší balit ty nohy bez tohoto stroje. Nu ale daná osoba je balila v tom stroji a moc se jí nedařilo bo jí furt padaly ty kalíšky tak je někde naštvaně honila. No a očividně jí to strašně vytočilo tak na mne začala řvát ať laskavě začnu používat ten zkur…..nej stroj, že ku..va je tu od toho a pak ještě spousta ku.. a zku…. No a já si v duchu říkala to mi řekni proč, abych tady honila kalíšky a ztrácela tím drahocennej čas, když si to můžu dělat v klídku bez stroje. Nu ale neřekla jsem jí nic, jen jsem dál pokračovala ve své práci a ona ve svém nadávání. No a takových příhod bylo víc a obětí jejího slovníku jsem nebyla pouze já.

Jednoho dne se ale překonala. Opět jí vytočil stroj, tentokráte jinej a opět jsem měla tu kliku, že jsem byla poblíž. Prostě se nějak pokazil stroj na kterém ona dělala, takže musela některé věci předělávat, dokonce musel přijít i technik….. No a to jí zkazilo ráno. No a co čert nechtěl já byla poblíž a ona jak měla zrovinka čas bo technik opravoval ten stroj tak se rozhodla, že zkazí ráno i mně. Byla jsem na práci, kterou jsem dělala poprvé v životě. Jednodušše řečeno šlo o to, že vykostěný nohy dáte do takový roury, kterou zaklapnete, navléknete na ni plastoobal, maso vyjede a vypadá jako obří tláča. Jak jsem později pozorovala bych se ujistila, že jsem nedělala nic špatně, tak obvykle jsou na tomto stroji tři – jedna odebírá maso z pásu a kontroluje jestli v něm nejsou odštěpky kostí a rovná po dvou k sobě na stůl (splácnou se dvě masem k sobě tukem ven), druhá to strká do toho přístroje, a třetí z toho přístroje vydělává ty jakobytláči. No a teď jsme tam byli jen dvě, takže já to odebírala z pásu a dávala k sobě na stůl a kolegyně do dávala a vyndávala z tláčostroje. Takhle jsme se dohodli, respektive bo já tam byla prvně tak ona mi sama řekla, že bude dělat s tím strojem a  já ať kontroluju ty vykostěný nohy a já jí na to řekla, že až bude přestávka tak mi ten stroj ukáže a pak když bude chtít tak se budeme střídat. Jak snadné prosté a na pohodu spolupráce. To by nám to ale nesměla začít organizovat ONA. Najednou dostala geniální nápad, že bude nejlepší když já to budu brát z pásu i dávat do toho přístroje, takže já lítala od pásu k přístroji, obíhala stůl, jak kdybychom nebyly v masotovárně ale hráli chodí Pešek okolo či co. No prostě naprosto nesmyslný. Dva kusy do přístroje, v tom zjistit, že další jednou na páse, tak to oběhnout, sundat z pásu na stůl a zase běžet k přístroji….. Normálně je tak akorát stihnutelný to sundávat z pásu, zkontrolovat a dát na stůl, takhle na kontrolu prostě nebyl čas….. No pozitivní bylo, že zima mi nebyla ani náhodou. No a ona furt něco řvala a sprostě nadávala a rychlejc a bla bla….Neb to trvalo docela dlouho tak jsem toho začínala mít fyzicky i psychicky dost. Pak ale dorazila třetí kolegyně a bylo to tak jak to je obvykle – jedna kontrola, druhá do stroje a třetí ze stroje. Chvíli jsme si tam v klidu pracovali až zase přišla ONA a začala na mne řvát bo si prostě usmyslela, že já to nebudu sundávat z pásu,  já to budu dávat do stroje. Kolegyně jí ignorovaly, bo ji očividně znaj líp….. mně se jí  přes ty ku..vy létající vzduchem ignorovat moc nedařilo. Je to moje kolegyně a asi nemá žádný právo mne úkolovat, ale po sedmi letech na sekretariátu Městského úřadu jsem v tomto směru lehce degenerovaná a nechám se úkolovat i od kliky od dveří. Krom toho tady to beru tak, že povětšinou my ti lidé chtějí pomoci bo vědí jak to tam chodí.

Nu chvíli jsme ještě hráli hru – Kolik nadávek ještě snese ta hloupá Evropanka – (povětšinou když nechcete rozumět, tak rozumíte líp než kdykoli jindy… : ( ) až se změnil způsob balení a já změnila i pozici. Myslela jsem si, že mám klid, ale ouha, kde se vzala, tu se vzala…… Nechci bejt paranoidní, ale fakt mi přišlo, že už mne záměrně vyhledávala by mi mohla ze dne dělat peklo na zemi. Samozřejmě, že když se začalo dělat něco, co jsem předtím nedělala, tak se neobtěžovala mi to vysvětlit, místo toho na mne sypala další snůšku nadávek o neschopnosti a podobně. Nechtěla jsem přilévat olej do ohně, tak jsem se jen jednou zmohla na větu, že jsem za ni moc ráda, že ona je tak dobrá, že když něco dělala poprvé v životě tak to hned dělala stejně rychle jako ti, co to dělají několik let. Za to jsem si ovšem vykoledovala další nadávky….. No prostě den jak víno. Když už jsem si myslela, že nejhorší je za náma a zbývala asi stovka skopového tak den dospěl ke svému  vrcholu. Dle rozpisu supervisora jsem měla dělat něco ouplně jiného, ale bo supervisor tam nebyl….. No prostě přišla kolegyně bych s ní šla dělat to a to a já jsem si řekla, že OK, alespoň se přiučím něčemu novému. Balila se žebra a dávala se do krabic. Dala jsem tři po stranách a jedno doprostřed  a zeptala se jí jestli to je takto OK a ona že ano, tak jsem to šoupla na pás a pokračovala. Nu ale moje fanynka si očividně nemohla nechat posledních pár minut dne bez mé přítomnosti, takže z ničehož nic byla zase vedle mne a zase nějaký kecy…. Pak na mne volala kolegyně od vah, že ty balíčky jsou lehký, že ta žebra jsou asi malá, tak na ní volám jestli mám tedy dávat čtyři po stranách a jedno doprostřed a ona že mne špatně slyší, že mi to vysvětlí ONA… Hmmm… no nic tak se JÍ tedy ptám jestli čtyři postranách a jednu doprostřed, stačilo říct prosté ano nebo prosté  ne a ona na mne spustila popravdě ani nevím co…. Tak jí znovu říkám – čtyři po stranách a jednu doprostřed a ona zase něco a jako jestli jsem úplně blbá nebo co a já na ni – já Ti nerozumím mohla bys být prosím tak laskavá a ukázat mi to (I am sorry I do not understand you, will you be so kind and show me how to do it). Slušnější už jsem ve své angličtině být nemohla. No a ona na mne spustila. Nejdříve začala směšně opakovat – I do not understand….. Mezi tím ale druhá kolegyně její výstup nevydržela a řekla mi, že tak jak to dělám je to OK. No ONA ale pokračovala. Směsici nadávek a posměšků vystupňovala k – jestli neumíš kloudně anglicky tak tady nemáš co dělat a táhni……

V šatně po práci za mnou pak přišlo několik kolegyň, které byli  nejblíž a v podstatě se omlouvaly za ní. Že to slyšely a že si to nesmí dovolit a bla bla….. Bylo to moc milé, ale i tak se ve mně pralo ponížení a vztek, že jsem si to nechala líbit.

No a tak to máte, takhle tady žijem ;-) Díky Bohu poměr těch co mi práci ztrpčují k těm co mi ji ulehčují je jedna ku mnoha, takže i tak trvám na tom, že Maoři jako kolegové jsou hrozně fajn. Pořád se usmívají, ptají se jak se mám… když mi jen vstoupí do cesty tak se hned  omlouvají, prostě jsou fakt super. Nu ale výjimky se hold najdou všude ;-) e

PS od Luboše: dost mě štve, že miláček tak trpí komplexama nějaký vymaštěný krávy. Bohužel pracuji na jiné části provozu, takže vím věci taky jen z vyprávění. Nicméně jestli ta pizda nepřestane vysírat, upozorním jí, že jdeme celou věc oznámit zástupci ředitele. Ten nás oba u přijímacího pohovoru upozorňoval na možnost podobného rasistického chování, přičemž zdůraznil vlastní odpor k podobným projevům a doporučil ho při sebemenším náznaku problémů kontaktovat. Takže jdem do boje! :)