Psychoteror v divný sektě

Tak jsme zpátky v našem kempu v TeKuiti, řekli jsme si jupí, novej začátek, třeba se nám to předtím všechno zdálo, ale… bohužel nezdálo :(

Začalo to stěhováním. Že sme byli přesunuti je zcela logické, je hlavní sezóna a náš bývalý domeček je nejhezčí a tím pádem Tokowhovi generuje největší zisk. Co je ale už méně pochopitelné, že ze čtyřech starých předělaných karavanů jsme dostali ten v nejdezolátnějším stavu, plesnivej a bez povlečení, přičemž všechny ostatní jsou prázdný. No nic, darovanému koni a za těch pár hodin práce denně máme aspoň střechu nad hlavou.

Další byla již typická ignorace ze strany Tokowhi. Neodpovídal na pozdrav, když jsme mu něco říkali, v pulce odešel a podobně. Také nám již nedali klíče od velkého domu, a když jsme si o ně výslovně řekli Daisymu, že tam máme v ledničce jídlo, klíče nám dal, ale Simone z toho byla nevrlá. Ještě lepší byl Tokowha, kterej zase začal strkat z druhý strany dveří klíče do zámku. No není nic lepšího, než když Evča jela na šestou do práce a šla si ráno pro svačinu a stáli sme tam jak dva bulíci před zamčeným dveřma, načež musel miláček odjet na dvanáctihodinovou směnu bez snídaně a svačiny. Když jsme to říkali pak Tokowhovi, řek že máme přeci ledničku v karavanu (myslel tím asi tu plesnivou věc, do který bych se štítil dát i boty), ale druhý den byly klíče v zámku znova.

Normální jsou taky například situace, kdy nás sedí třeba sedm venku u stolu a Tokowha se zeptá postupně všech kromě nás, jestli chtějí na noc do Maorské vesnice, nebo večeři, nebo podobně. Nojo, prostě nevíme co děláme špatně :)

S tím vším je ještě promíchaný prapodivný pocit vděčnosti. Normálně by jsme se už dávno sbalili, ale Evča tu má dobrou práci, já se o ní taky pokouším a toto je jediný kemp v okolí. Taky se k nám kdysi dobře choval, pomoh k nám autu, k masně ale co je moc je moc.

Práce pro něj je taky kouzelná. Úkoluje mě jeho nosleh Daisy, ale je to celé zmatečné. Normálně by mě nevadili nějaké pravidla, třeba bude se dělat tehdy a tehdy, todle a todle. Takle se ho zeptám, co mám dělat, on že nic a nejednou se rozprší a Daisy za mnou běží že mám v celým kempu umejt okna. Nebo dodělám práci, Daisy že už nic nechce, tak se osprchuju, převlíknu a natáhnu a Daisy přiběhne a dá mi další práci. Takže na hovno.

Přestalo se společně vařit a kdykoli příjdeme do kuchyně, Tokowha i Simon se přestanou bavit a vyčítavě pozorují, co si bereme z ledničky (samozřejmě naše vlastní jídlo) a jak to jíme. Takže už na to kašlem a vaříme a jíme si sami ve společný ošuntělý kuchyňce v kempu. Prostě chápem že nejsou armáda spásy, ale jde to řešit i normálně, říct hele, věc se má takle a takle, ale tady se prostě nekomunikuje.

Věci se dostávaj do spirály, i my jsme už ze všeho vytočený a paranoidní. Prostě stokrát radši bychom zaplatili a žili tu svobodně, než takle poslouchali x narážek a urážek. Holt musím dostat nějakou práci a buď odsud vypadnout nebo to nějak rozseknout.

Alespoň ohledně práce se blíská na lepší časy. Sice mě klasicky vyfakovali na úklid ve Woodlynu (hobitodomečky), ale zato úspěšně pracuju na kariéře v Evčině masně. Rýsuje se to nadějně, za čež vděčím neuvěřitelné klice, Evčině oblíbenosti a trošce čecháčkovského šibalství :) Tak mě držte palce!

Luboš