Poslání balíku z Malajsie = akce na celý den

Pobyt v Johor Bahru měl být odpočinkovo zařizovací. Chtěli jsme si oddechnout a odeslat balíky z přebytečnými věcmi (teplé oblečení, stan, ….).Přijeli jsme v neděli, takže poštu jsme museli nechat až na dnes. No a zařízování pošty trvalo od rána až do půl páté odpoledne. Původně jsme si mysleli jak to bude otázka chvilky a pak se zajedeme podívat do cetra (nějaké památky, měšita a tak), ale bo jsme skončili až skoro před zavíračkou pošty, tak jsme nakonec ani do města nešli. Jsme od něj deset kilometrů, takže pěšky to nejde…. Bude nám muset stačit si prohlédnout okolí, jen tak pro tu atmosféru a alespoň si odpočinem po tom honění po Singapuru.

Ráno když jsme vstali (respektive Luba páč já skoro nespala) tak mi Luba řekl ať zkusím ještě usnout když jsem nespala v noci, že zjistí tu poštu. Máme ji asi tak deset minut pěšky od hotelu, i tak ale letmé obhlédnutí terénu Lubovi zabralo dvě hodiny. Nejdříve totiž přišel nafasoval číslo, vystál frontu zeptal se jestli posílaj mezinárodní balíky a jesli na to maj krabice a oni že ne a poslali ho do nějakýho obchodu kterej Luba nenašel bo ho ani nikdo z místních neznal (nebo nerozuměl na co se ptá, anglicky tu mluví jen někdo…), takže v jiným obchodě vyškemral nějaký starý krabice se kterejma šel zpátky na poštu kde zase vystál frontu a nechal si je odsouhlasit. Pak jsme na pokoji přebrali věci a rozhodli se co pošlem a co si necháme, zabalili do krabic odnesli na poštu, vystáli frontu a oni nám to zvážili a jedna krabice měla čtvrt kila přes patnáct kilo což bylo moc bo limit byl patnáct, krom toho neměli ani tu silnou pásku ani ten papír do kterýho se balí balíky.

No takže jsme šli do obchodu (díky Bohu v této čtvrti je spousta obchodů, obchůdků, restaurací i nějaké zábavní centrum a supermarket) koupili jsme silnou lepící pásku a balící papíry a vrátili se na poštu. Tam jsme přerovnali balíky tak že jsme z nich udělali dva co měli něco přes třináct kilo a zalepili zabalili, docela jsme tam byli za atrakci, hlavně jsme bavili malé děti, které tam čekali s maminkami, zase jsme si vystáli frontu a konečně to odeslali.

Zpátky na hotel jsme se dostali až o půl páté, takže místo prohlídky města jsme se rozhodli dopsat články. Mimochodem balíky by měly dorazit cca za tři měsíce, takže skoro ve stejnou dobu jako my. Chtěli jsme tam přihodit nějaké Asijské pamlsky a tak, ale tady je všechno tak strašně drahý, že jsme neposlali nic. Je to ale tak zvláštně drahý, třá „lančmít“ v obchodě stojí kolem sedmi ringidů a přitom my si dnes dali k jídlu kachnu s rejží a polívkou která stála pět. Jinými slovy konzerva dražší než jídlo v restauraci. S pivem je to vůbec tragedie, plechovka nebo lahev stojí většinou kolem sedmi i kolem jedennácti ringidů (násobte šesti) takže asijská láca se zatím nekoná.

Nu jestli se ta Asie nezlevní, tak nás máte doma dřív než jsme plánovali ;-) e

PS: Pro zdůraznění pointy – postřehli jste, že jsme domů poslali dvacet sedm kilo, které jsme až doposud tahali v krosnách (při odletu ze Zélandu naše zavazadla vážila – moje krosna 22,5, Lubovo 20,5, můj příruční batoh 7, Lubovo příruční batoh 11,5). e.