Po Mekongu za luxusem uprostřed bídy

Bo mezi Chiang Saen (město u Zlatého trojúhelníku) a Chiang Khong (hraniční přechod Thajsko-Laos) nejezdí busy, ale jen songthaew (pickupy s dvěmi řadami sedaček)  ráno bylo typicky asijské – čekali jsme a čekali a čekali… na lidi kteří nepřišli, takže po dvou hodinách jsme vyrazili v sestavě, která tam byla už od začátku. Busy se snažej taky co nejvíce naplnit a tak čekají, ale přeci jenom trochu si tu na jízdní řády hrají takže nečekají tak dlouho. Krom toho jsou taky levnější. Chiang Rai – Chiang Saen nás busem přišlo na 37 bahtů zatímco Chiang Saen – Chiang Khong songthaewem na 100 bahtů (obé je vzdálenost cca padesátipěti kilometrů). Jen pro zajímavost – tágem by tato trasa přišla na 800 bahtů (ale bez zastávek sire a mnohem větší pohodlí madam…).

Chiang Khong bereme jen jako místo k přenocování před plavbou do Laosu (pomalá loď jezdí jen ráno, takže bychom to z Chiang Saen nestihli a kdybychom spali na laoské straně Mekongu v Houayxai tak bychom se připravili o den pobytu neb víza jsou jen na 15 dní). Zasejc tu je mrtě chrámů, ale právě je nějaký náboženský svátek, tak jsou v nich modlidby, tudíž z tohoto města žádnou zajímavou fotodokumentáž nemáme nu popravdě ono toho tam k focení tolik nebylo. Chrámy o nic hezčí ani ošklivější než kdekoli jinde a ulice spíš ošklivější než kdekoliv jinde ;-)

Alespoň jsme tedy vyrazili zjistit co a jak s vízama do Laosu a s jízdenkou na loď – ceny agentur se pohybovali od 1050 do 1500, ale když i samotný thajský celník pravil, že nejlepší bude brzy ráno přejet do Laosu a vyřídit si víza a lístky sami, že nás to přijde levněji, že by loď byla plná se prý bát nemusíme, tak jsme si řekli, že to tedy nebudeme hrotit a necháme to na ráno.

Ráno začalo klasicky asijsky – ačkoli u celnice byla cedule, že převoz na laoskou stranu stojí 30 bahtů paní převoznice nám suvereně řekla 40, no ale hádejte se s ní, když se potřebujete na druhou stranu dostat co nejdříve byste si zajistili místo na lodi. Pak jsme si rozdělili úkoly – Luba lístky na loď, já víza. Pro občany ČR stojí víza 30 dolarů, celník mi ale na stodolarovku vrátil jen 30 dolarů – náhoda?? Nicméně o zbývajících deset dolarů jsem si samozřejmě řekla. Na celnici jsme taky pochopili že jsme v tom klidném a pomalém Laosu jak ho všichni nazývají. Ještě že jsme tam přijeli tak brzo a naše víza byla vyřizována mezi prvními. V kanceláři seděli čtyři lidi – jeden dával lidem formuláře k vyplnění, druhý je od nich bral, třetí vyřizoval víza a čtvrtý je lidem dával. Jinými slovy, většinu času pracoval jen ten jeden co vyřizoval víza. Efektivita práce laoského typu.

Luba se mezitím probojoval od lístků za jedenácet až k lístkům za devětset tak jsme měli óbr radost, že jsme si to vyřídili sami. Bohužel trvala jen krátce. Od celníka jsme se dozvěděli, že na lodi se dají lístky koupit dokonce za osm set a taky že na lodi funguje systém kdo dřív přijde ten dřív mele. Tak jsme nečekali na odvoz z jednoho přístaviště do druhého (který nám slíbil prodejce lístků) ale vyrazili jsme v neskutečným vedru s báglama asi dva kiláky. K lodi jsme sicejc přišli mezi prvníma, ale jak jsme později zjistili to co jsme si koupili nebyla vstupenka na loď ale pouze info pro dalšího agenta, že máme lístky zaplacené, tak jsme stejně museli čekat na toho našeho prodejce až dorazí a vymění nám tuto poukázku za lodní lístek (nu mohli jsme sem taky v pohodě dojet tedy, ale kdo to mohl vědět že).

I tak jsme ale měli místa na pohodu páč lidé jezdili ještě dlouho po nás (patrně kvůli efektivitě laoských celníků). Nakonec jsme tedy vyráželi se skoro dvouhodinovým zpožděním. Loď byla napěchovaná turisty. A to není sezona. Inu dost se toho změnilo od roku 2007 kdy byl vydán náš průvodce. Laos už není turismem nedotknutý. To s sebou nese negativa i pozitiva. Už i Laosané pochopili, že bílí turisté jsou zdrojem peněz a že i když cenu „vopálí“ tak je to pro většinu cizinců stále ještě dost levné. Na druhou stranu tu ale vyrůstají kvalitní hotely, informační centra už nejen žádají informace od turistů, ale často je i podávají, i sem dolehl internet,….

Pluli jsme nádhernou krajinou plnou zelených kopců. V průběhu plavby jsme několikrát zastavovali to když nastupovali nebo vystupovali místní nebo když jsme něco nabírali nebo vysazovali. Kupříkladu na jedné zastávcné postávali místní s nalovenými rybami (asi byly mrtvé páč za lístek neplatily), jindy do lodi naskákali děti nabízející čipsy, kolu, banány, čokoládu nebo pivo. Tu a tam jsme na břehu viděli vísku domorodých kmenů. Takhle z lodi to vypadá romanticky, představa, že žijete ve vesnici, která má jen to nejzákladnější vybavení už ale tak romantická není. O zděném domě si tu mohou nechat jen zdát, to samé o asfaltu na silnicích….Podle průvodce naše první zastávka měla být v tomto duchu. Domky s nasbíraného dřeva a vlnitého plechu, ručně psané nápisy… Za ty tři roky se ale změnilo hodně. Z lodi jsme sice vystupovali po dřevěné lávce přímo doprostřed rozmočeného a rozbahněného trávníků, viděli jsme špinavé děti, které se vrhli do lodi vysbírat odpadky, viděli jsme domorodce kteří si vařili v hrnci na ohništi, ale mezi tím vším jsme viděli překrásné většinou nově postavené hotely a guesthousy pro turisty. Na jednu stranu jsem si oddechla, že nebudu spát někde v chatrči, které se o elektřině a hygieně jen zdá, na druhou stranu mi z toho ale bylo tak nějak ouzko. Po cestě jsme viděli lidi žijící opravdu v těch nejnuznějších podmínkách.

Je všeobecně známé, že Laos je jednou z nejchůdších asijských zemí, ale když to pak vidíte na vlastní oči je to najednou mnohem intenzivnější. Můžete to brát jako exotické prázdninové dobrodružství, ale ona je to realita. Jen by mne zajímalo co z toho turismu mají obyčejní lidé. Kupříkladu v Anchor Watu což je nejnavštěvovanější část Kambodži plyne většina vstupného nějaké vietnamské naftařské společnosti (či co to je). Tady byl chlapík v hotelu naprosto nadšený, že jsme si ubytko zajistili sami bez agentury přímo v hotelu. Většina ho totiž měla zajištěné přes agenturu už z Thajska, což je pro něj dost nevýhodné páč agentura to prodává za stejnou cenu jako on, tudíž když si z toho strhne svoji provizi tak jemu moc nezbyde.

K véče s romantickým výhledem na řeku Mekong jsme si dali klasiku – já polívku a Luba smaženou rýži. Oproti Thajsku a Malajsii byla smažená rýže méně mastná (tedy popravdě už i v Thajsku byla méně mastná než v Malajsii) a taky byla s buvolím masem, které je vyhlášenou laoskou specialitou. Nu a s napapanými bříšky jsme ulehli do postele do které by se v pohodě vešli čtyři lidi. Na dobrou noc nám na terasu bubnoval déšť, který nám bohužel na terasu bubnoval i na dobré ráno. Díky Bohu ale nebyl nikterak silný a tak jsme měli druhý den plavby alespoň jiný než ten první. Zalesněné hory ze kterých stoupá pára mají taky něco do sebe.

Krajina kterou jsme pluli byla opravdu přenádherná. Upřímně řečeno i tak nám ale plavba připadala dlouhá. Většina cestujících si ji krátila čtením, někteří pospávali, jiní hráli šachy či karty, ostatní jen tak klábosili. Luba se dal do řeči s místním mladíkem, který se plavil do Louang Prabang za prací (tedy dokud mu artikulaci nezničilo záludné laoské pivo Lao beer, tedy tomu laosanovi myslím ;-)) a s postarším nizozemcem se kterým se dostal od cestování, přes daňový systém, legalizaci marihuany, antibiotika, antimalarika až po smysl Evropské unie. Plavba měla trvat devět hodin a tak já se kochám a Luba procvičuje angličtinu, když tu najednou vidím zděné domy, asfaltové silnice… týýý jooo civilizace. To vypadá jako civilizace špitnu ke konverzující dvojici. Měli jsme kliku a dobrého kapitána a tak jsme to zvládli o dvě hodiny rychleji.

Začátek pobytu proběhne klasicky – já se postarám o zavazadla, Luba vyběhne hledat ubytko. Začalo trochu pršet, takže jsem na sebe navěsila všechnu bagáž. Tento neuvážený krok mi pak v noci dá nemocné koleno pěkně vyžrat. No za blbost se platí hold. Ubytujeme se v guesthousu ve francouzském stylu, dáme sprchu, trochu si orazíme a jdeme se letmo seznámit s městem, které je prý z celého laosu to nejlaosovatější, krom toho je taky v dědictví UNESCO, krom toho si ho trochu do parády vzali francouzové tudíž krom architektury tu můžete narazit na mňamózní bagety…. Chvíli si procházíme úzkými uličkami, kocháme se trhem s ručními výrobky horských kmenů, mlsáme výbornou bagetku a pak jdeme spát spánkem zaslouženým.

Nu bagetky asi budou útok na štíhlou linii, takže rejži zdar přátelé ;-) e

Fotky naleznete zde.