Plovoucí vesnice – krásná na pohled, hrozná na život
Po včerejším vyčerpávajícím Anchoru jsme si na dnešek připravili klid na lůžku a odpolední plovoucí vesnici, která je na jezeře kousek od Siem Reap. Ráno jsme vyrazili zamluvit výlet do Informačního centra, ale ačkoli je od našeho hotelu tak deset minut chůze, cesta mne zmohla natolik, že jsme se s pánem dohodli, že to jen zamluvíme a před třetí buď přijdeme oba a výlet se uskuteční nebo to přijde Luba zrušit. Venku bylo nevídaný vedro. Z rozpálených prašných ulic Siem Reapu to jen sálalo. Odpoledne bylo ale o něco snesitelněji a usoudili jsme, že na lodičce bude ještě lépe, tak to risknem. Vyrazili jsme k informačnímu centru, to bylo sice otevřené, ale nikdo v něm. Na stole počítače, tiskárny, mazety s lístky na autobus…….Čekáme pět minut, deset minut, patnáct minut…….
Pak tam přišel ouplně jiný pán a dost se divil, že ten původní tam není, nu nicméně výlet se nakonec zdařil. Jen tedy dovedu si představit otevřenou kancelář bez dozoru na spoustě míst, ale v Kambodže mi to tedy jako dobrý nápad nepřipadne. Díky Bohu až na tento úvodní incident zafungovala organizace na jedničku. Nasedli jsme na tuktuk a odjížděli z centra města – honosné hotely střídaly obyčejnější guesthousy, pak už jen domky místních, i ty byly posléze vystřídány obyčejnými chatrčemi, které byly čím více jsme se vzdalovali městu více a více nuznější.
Míjeli jsme místa, kde by člověk nechtěl ani zastavit natož se tu zabydlet. V Laosu jsme taky viděli spoustu chudoby, ale jakkoli to vyzní divně, tak tam nám to přišlo tak nějak, že ti lidé prostě mají svoji malounkou chatrč a malounké rýžové políčko, ale žijí si tam v rámci poměrů spokojený život. I ty nejobyčejnější chýše tam působily tak nějak čistě útulně a malebně. Tady to vypadá jak chudinské slumy z filmů, které nemívají šťastné konce. V Laosu jsme taky téměř nepotkali žebráky, tady žebrají všechny věkové kategorie – od těch úplně nejmenších, kteří jsou sotva schopni zašišlat větu až po stařičké Kambodžany. Taky je to tu všechno tak nějak špinavější. Zatím jsem z toho spíš smutná.
Dorazili jsme k jezeru Tonlesap a ze začátku to vypadalo idylicky. Plovoucí domky, domečky, chatičky….Lidé se tu rodí, chodí tu do školy, pracují tu, umírají tu. Mají zde plovoucí školu, plovoucí krámky, plovoucí restaurace, ordinace lékařů….Když člověk pluje jen tak kolem působí to malebně, žít tu ale není snadné. V období dešťů se plocha jezera zčtyřnásobí. Kambodžské přísloví říká "Když voda stoupá, ryby jedí mravence. Když voda ustupuje, mravenci jedí ryby." Pohybu vody je samozřejmě také přizpůsobena poloha vesničky. A protože rozdíly jsou tak značné domky na pevno by byly opravdu velmi nepraktické.
Nejrozšířenější aktivitou je tu samozřejmě rybaření, které s sebou bohužel nese spoustu tragédií. Ve vesničce je mnoho dětí, kteří přišli o jednoho nebo oba rodiče při rybolovu. Rybáři z jezerní zátoky, kde se vesnička nachází, totiž vyráží na jezero až třeba deset kilometrů daleko kde loví ryby, nu a protože když už jsou tak daleko tak tam většinou chtějí zůstat přes noc aby toho nalovili více. V období dešťů ale bývají velké vlny a loďky na kterých tu plavou není těžké překlopit. Ačkoli tito lidé na vodě vyrůstají a jsou výbornými plavci tak v rozbouřených vlnách uplavat deset kilometrů je téměř nemožné….
Na jezeře pak můžete potkat žebrající sirotky kteří pádlují v malých nerezových dřezech nebo polysterenových krabicích… Stejně jako v Anchoru i zde v průběhu plavby slyšíme – vandolar sér, vandolar lejdy, vandolar, vandolar……. Kromě nich tu žebrají i maminy s dětmi, které někdy - snad aby si své peníze více zasloužili - pózují s hady. To mi tedy nedělalo vůbec dobře když vedle naší otevřené loďky mával někdo hadem. Nic proti hadům, ale nějak je prostě nemám ráda, krom toho s mým křestním jménem si není dobré s hady zahrávat. O tom už se psalo :)
Po cestě je také několik krokodýlích farem. U jedné z nich zastavujeme. Její smysl popravdě moc nechápu, ale nemusí mi všechno dávat smysl že. Zatímco když jsme na jezero vyjížděli byla jsem nadšená z takové nějaké zvláštní krásy tohoto místa, zpátky jsem jela opět v tak nějak zvláštním rozpoložením z té spousty žebráků, kterou jsem zase viděla.
Slovo si bere Luboš: chmury na mysli jsme šli večer trochu rozptýlit zevlováním po nočním tržišti a na večeři. Po chvíli jsme však už přestávali vnímat rozdíl mezi stánkaři co Vás chytaj za rukáv, tutukáři co Vám vstupují do cesty a žebráky, takže jsme to nasměrovali na hotel. Cestou jsme ještě dali na tip Doktora z hor a zašli jsme k nedalekému mostu, kde měli údajně být tak zmatené začínající prostitutky, až to mělo být roztomilé. Bohužel kdo chtěl víc nemá nic, takže nejenže u mostu nebyly žádné nádoby hříchu, ale ještě se spustil liják, takže jsme na pokoj přišli mokrý jak puberťákovo pyžamo.
Mějte se a nežebrejte!
Luboš
Fotky naleznete zde.