Palmový zpravodaj

Dny tady v mořské idylce pomaličku plynou, a my koukáme, že už jsme na ostrově Ko Phi Phi zase skoro tejden :) Takovýhle cestování se nám začíná líbit, když padne slovo odjezd, zabijem ho trumfem „až zejtra“ a skočíme do moře :) Zde čtenářům přináším jen letmou mozaiku příhod, co nám tu nekonečné lenošení narušili:
 

Evinčin melancholníček

Můj miláček nalezl na našem luxusním fotoaparátu nový formát, kterému láskyplně říká melancholníček. Vyniká tím, že i z krásné, veselé a barvami překypující pláže udělá smutně teskný snímek, u kterého pak člověk má chuť se vyplakat u krbu (já mu říkám „depresníček“). Pravda ale je, že miláček je talent (a melancholik) a některé fotky jsou z toho parádní. Nedoporučeno však lidem se sebevražednými sklony :)

Ohňová show

Ostrov je znám svou velkolepou hodinovou ohňovou show, která se koná každý večer v deset v přístavu. Bohužel jsme tak dlouho říkali, že tam „zejtra“ zajdem, až jsme tam jednoho našli cedulku, že vláda ode dneška ohňové show zakazuje z bezpečnostních důvodů. Lenost budiž pochválena :( Zkroušený provozovatal místo toho okamžitě vyrukoval se světelnou šou (místo ohňů domorodci žonglují se svítícími tyčemi a obručemi), ale tu jsme kupodivu taky dvakrát nestihli :D

Vyhlídka na dva zálivy

Rusky odjížděly dřív jak my a posledním naším společným počinem bylo vystoupání na místní vyhlídkový bod. Venkovní teplota příjemných 35 stupňů, stoupání smrti, schodů jak blázen… ale člověk si přestal stěžovat v okamžiku, kdy jej míjeli thajští mladíci s půlmetrákovými pytli cementu na zádech. Respekt! Cestou jsme šli přes tzv. tsunamovou část ostrova, který to nejvíc schytal při přírodním masakru v roce 2004. Většina byla už opravená, ale tu a tam jsme viděli ještě šest let staré trosky rozmetaných obydlí. Musela to bejt tedy síla.

Nahoře vyhlídka stálo za to. Před námi se otevřela skvostná podívaná na dva zálivy, které od sebe dělil jen malý proužek pevniny, na kterém jsme bydleli. Obě zátoky mají jinou barvu, lodičky, palmičky… paráda. Asi po hodině jsme slezli zpět a došli do městečka, kde si malá Diana vzpoměla, že nahoře nechala brejličky… No jsem gentlemoun, tak jsem to ještě jednou vyběh, ale vypotil jsem půl bazénu, mžitky mám do teď a ani 1,5 litru na ex mě nepohlo. Holt, už mi není dvacet a každen z nás není Chuck Norris.

Noční tah č.1: Konečně živej koncert!

Při večerní procházce po pláži jsem zaslechl nezaměnitelný zvuk živých bubnů. Juchů! Detektor živé muziky po měsících erektován. Našli jsme plážový bar, kde na večer trénovala místní rocková kapela Neon (nebo Halogen?). Hoši byli okázale drsní (kérky, řetězy), tak jsme šli na véču a do jámy pekelné.

Tož koncert to byl dobrý, kapela hrála super songy, škoda jen, že jim jejich tvorbu v průběhu let rozkradlo U2, Green Day, Nirvana, Oasis a mnozí další :) Vstup byl zdarma, ale pivo bylo ukrutně předražené, že až dosahovalo ceny ubytování v hotelu. Tuto skutečnost jsem eliminoval odbíháním do nedaleké samoobsluhy, takže to byl nakonec super večer. Zpěvák se tedy divně motal (v noci ve slunečních brýlích žádný hit) a ve výškách se škrtil, ale dvouhodinový nářez parádní. Rock n´roll!!!!

Noční tah č.2: Thajský box

Poslední večer před námi. Evinka objevila restauraci „All you can eat“ (pro maminky: za jednu cenu sežer co zvládneš), za slušné ceny, tak sme tam vyrazili. Ekonomická záhada se vyřešila záhy: k bufetovém nijak vyjmečnému jídlu tu prodlávali tak obludně předražené pití, že např. cena malinkatého čaje dosahovala 80% ceny nekonečné večeře. Pobouřeni, přežráni a vyžizněni jsme se přesunuli do mejdany žijícího centra.

Tam jsme podlehli (kdo byl asi iniciátor? :) všude nabízeným alkoholovým kyblíkům. Dostal jsem 0,3l thajské whisky, colu, redbul a pět kilo ledu za akční cenu 140 báthu (asi 80kč). Silný to bylo jak prase, miláček po ochutnání zasípal jen „lihovina!“ a kolaboval, ale já jsem cítil povinost bojovat za český prapor. Zdravě posíleni jsme se přesunuli na zlatý hřeb večera.

Thajský box se odehrává v krytém ringu uprostřed centra. Bitky jsou zde každý den od deseti večer do jedné ráno a vypadají následovně: každý pátý zápas jsou opravdoví thajští boxeři, omlácení zabijáci co předvádí věci, z kterých nám brady zvonily o podlahu: kopačky patou do ohrysku, údery kolenem do nosu, vystřelení protivníka z otočky přes provazy mezi diváky. Vše jsme viděli z metru a moc to na wrestlingový lakýrky nevypadalo, Evinka musela mít skoro celou dobu zavřený oči.

Daleko legračnější byl ale zbytek zápasů: za alkoholový kyblík zdarma lákali dobrovolníky, které navlíkli do všech možných chráničů a pustili do sebe. No to bylo maso. Nachcaní naposilovaní frajírci, snažíce se udělat dojem na místní krásky, se do sebe pustili jak koně, styl nula, jen máchající ruce jak větrné mlýny. Většinou žádné úrazy nebyly, během dvou kol jeden z nich zpravidla upadl vyčerpáním a v opilecké píše se na zemi s vydělaným kyblíčkem nechal s úsměvem fotografovat :) Zajímavé je, že jsme viděli i dva zápasy holek, které vypadali podobně, jen se víc ječelo :)

Oběd s divadelním představením

Někde jsme četli, že v Thajsku jsou negativní emoce tabu a všeobecným pravidlem je zde úsměv a trpělivost. Tuto poučku asi nečetla kuchařka v restauraci, kam jsme se vypravili na oběd. Během naší poklidné siesty jsme nejprve uslyšeli létat plastové lahve, pak květináče a nakonec úplně všechno. Rozlícená patrně intoxikovaná thajka středních let se přesunula do středu restarace mezi hosty (aby nám nic neuniklo) a při tom divoce řvala a pokračovala v demolici podniku. Poté co byla zpacifikována třemi číšníky chvíli nepřítomě zírala před sebe aby se vzápětí zvrátila do strnulého komatu. Pohled na bezvládné tělo, které bylo potupně vynášeno kolem vyděšených hostů za ruce a nohy z lokálu, byl tak krásnou tečkou za tímto exotickým představením.

Evinka rusofilem

Na Evinku měl dlouhodobý pobyt s rusky mluvícími cestovateli naprosto devastující vliv, což se projevilo netušeným pěveckým a recitačním nadáním, které bylo rozvíjenou s kooperaci s její novou devítiletou kamarádkou. Níže ukázka:

 
Kajakem na vlastní pláž

A už je tu odjezd a poslední půlden. Půjčujeme si mořský kajak a ze severní pláže jsme se vydali na objevnou expedici. Po půl hodině jsme objevili vlastní pláž a tam se asi půlhodiny cákali a kravili. Ve vodě se s námi loučili turbobarevné rybky a vlny zdivočele bijící do skalisek. Tak to nám bude v pracovním procesu chybět :) Po obligátně spálených zádech vracíme dvouzubému domorodci kajak, chápeme se krosen a valíme na trajekt. Ko Phi Phi, naše smutné zjihlé pohledy nikdy zcela neoschnou!

Luboš

Fotky naleznete zde.