O čaji, motýlech a jahodách
Cameron Highlands to není jen vysočina (rozuměj méně stupňů méně vlhka), to je hlavně čaj, jahody, zelenina, ale taky růžové, orchidejové, kaktusové a motýlí farmy. Bohužel je to také místo plné turistů ale i místních, kteří se sem jezdí chladit. To se pak odráží na některých cenách. Kupříkladu kilo jahod samosběrem tu seženete za čtyřicet ringidů, to Vás hned přejde chuť. Jinak jahody jsou tu všude a na všem – trička, deštníky, boty, koupelnové předložky, šály……..Na náš evropský vkus je tu dost přejahodováno.
Cák se čaje týká tak to pro mne bylo lehce zklamání. Čekala jsem jutové pytle s čajem z místních plantážích ze kterého zákazníkům naváží dle jejich přání. (chtěla jsem přivézt Štěpánce trochu zásob do Čajky) Bohužel je to tu pojato turisticky a vše je dárkově zabaleno, takže žádná romantika.
Páč v našem průvodci Jihovýchodní Asií Malajsie není (byla vydána v samostatné knize) tak se tu pohybujeme tak trochu na hulváta. Maja s Peťom ale průvodce mají, takže naplánovali nějaké výlety na které jsme se jim nanominovali ;-) Potkali jsme je náhodou v Indické restauraci, které jsme říkali U Banánového listu (správně se jmenovala Sri Brinchang) a to proto, že jedna z místních specialit bylo jídlo servírované na banánovém listu. Indická komunita je v Tanah Rata (městečko kde jsme v Cameron Highlands bydleli) poměrně silná. Najdete je tu nejen v restauracích, ale i na čajových plantážích. Běžným personálem v restauracích jsou také Bangladéžané a to především proto, že je to levná pracovní síla, která se díky podobnosti jazyků s Malajci snadno domluví. Na čajových plantážích zasejc najdete hodně Nepálských sběračů.
Maja s Peťom si stejně jako my původně dvoudenní pobyt v Cameron Highlands prodloužili, takže výletů jsme mohli naplánovat hned několikero. Z části proto, že je tu pro nás příznivé počasí – teplo tak akorát a dýchatelno, a z části proto, že je tu fakt přenádherně. První výlet byl spíše seznámení s terénem by se nám lépe plánovali výlety další (především výstup na místní dvoutisícovku Gunung Brinchang, která je opředena legendou o zbloudivších turistech, z nichž někteří se nikdy nenašli….). Vzali jsme si taxi (ve čtyřech přijde skoro stejně jako bus a krom toho ten zrovna nejel :() nad Brinchang na křižovatku k čajovým plantážím. Tam to cenově ještě jde, od křižovatky k čajotovárně a hlavně na Gunung Brinchang (z jedné strany se na něj dá vystoupat i po asfaltce) je to cenově pěkně opálený – z křižovatky na vrchol tzn. cca 7 km stojí 25 ringitů což je cena shodná s busojízdenkou do Kuala Lumpur (tedy tím levnějším busem, nu ale i tak…). Toto taxivyděračství jsme nechtěli podporovt tak jsme kopečky vždycky poctivě šlapali.
Měli jsme kliku, že bylo nádherné počasí (na to že tu má skoro pořád pršet…) a čajové plantáže nás opravdu nadchli, takže procházka mezi nimi byla nádherná. Po cestě jsme se nechali trochu nachytat, když jsme se vydali na odbočku Great View (skvělý výhled) a došli do míst, kde výhled nebyl žádný, jen hotel s tímto jménem… Samotná čajová továrna byla trochu zklamáním. Vše to bylo turisticky pojaté, od prochlídky, přes obchod se suvenýry až po prosklenou restauraci s výhledy do okolních plantáží na které jsme se prostě nemohli vynadívat.
Zpátky jsme šli pěšky a tak jsme ještě navštívili zeleninové trhy, jahodové farmy, motýlí farmu, kaktusovou farmu, orchidejovou jsme tentokráte vynechali páč jsme si jich užili dost a růžovou jsme nějak nenašli. Někam je vstup zdarma, jinde vstupné do pěti ringidů, takže nic co by zničilo náš rozpočet. Jahodová farma byla trochu zklamání páč veškeré produkty opět jako v případě čaje neuvěřitelně předražené a turisticky zaměřené (to byste netušili jaká jídla mohou obsahovat jahody a to byste netušili na co vše se dá dát motiv jahod…). Krom toho jahody tu nebyly na záhoncích jak jsme zvyklí od nás, ale rostly na stojanech z plastových trubkopytlíků naplněných minimem hlíny. Praktické to asi je páč vzhledem k tomu, že plody nepřijdou do styku s hlínou tak jsou ihned po utrhnutí čisté, ale přírodu to moc nepřipomíná.
Motýlí farma nebyla jen o motýlech, ale taky o kytičkách a broučcích (někteří vypadali jak chodící větev, jiní jak chodící list, taky tu byli škorpióni a další broučci obřích rozměrů jejichž názvy pochopitelně neznáme) žábách, ještěrkách a hadech.
Není to tu tak, že máte motýli někde ve voliéře a koukáte na ně přes mřížku nebo sklo, ale chodíte přímo mezi nimi (díky Bohu stejný systém neplatil pro hady). Do kaktusové farmy jsme vešli jen proto, že začalo poprchávat, to se tedy přiznáváme a víc než okukování kaktusů jsme se věnovali zmrzlinám, které jsme si tam koupili, ale pro milovníky kaktusů to jistě bude zážitek.
U golfového hřiště jsme sešli z hlavní silnice a vydali se na trasu číslo čtyři která nás kolem golfového hřiště, vodopádů Parit a Forest Department (patrně Malajská obdoba Lesů ČR) měla dovézt z Brinchangu do Tanah Rata. Po cestě je i odbočka na vyhlídkovou věž, ze které je krásný výhled na Brinchang, bohužel momentálně se opravuje, takže z výhledu nebylo nic. Pohodová procházka po cihlovém respektive kachlovém chodníčku, který tu a tam zmizí kvůli sesuvům půdy nás během pár minut dovedla do cíle našeho výletu. Tato trasa je spojnicí mezi Brinchangem a Tanah Rata, takže je v relativně dobrém stavu a dá se snadno najít neb je jistě dost frekventovaná.
S ostatními trasami je to horší. Nejsložitější bývá najít výchozí bod (prý proto byste si museli najmout místního průvodce). Taky je naprosto běžné, že některé trasy se najednou bez označení začnou větvit (zažili jsme na vlastní kůži) nebo prostě naprosto nečekaně skončí. Tu a tam potkáte kůl či sloup, který Vám dává najevo, že jdete správně. Tu a tam potkáte žlutý rozcestník (někdy jsou uvedené kilometry, někdy čas, stává se že ani jedno z toho nesedí neb to je spíš odhad než důsledek nějakého měření), občas je červená značka na stromě, taky jsme viděli šipku vyrytou do kmene stromů. To už ale opravdu musíte být bystrozraký byste si toho všimli. Stávalo se tedy, že se turisté na trasách ztráceli (někteří se prý pak nenašli), takže na některých trasách se snaží slepé odbočky označit žlutou páskou se zákazem vstupu. Někde je ale taky přetržená páska přes jediný možný přístup, z trasy deset jsme se takhle vrátili, abychom se po vysvětlení místního na ni opět vydali, neb jsme netušili jestli přetržená páska je zrušení omezení, nebo prostě jen se to nějak přetrhlo a dál se tam nesmí. No co Vám budeme povídat na Klub českých turistů vzpomínáme všude na světě.
Příjemně uťapkaní a plni zážitků jsme si zašli opět k „banánovému listu“ na večeři. Indická kuchyně nám docela chutná. Hinduisté jsou přísnými vegetariány, takže je v indické kuchyni spousta jídel bez masa (což ocením hlavně já), muslimové krom vepřového zasejc maso můžou (což ocení především Luba), ale hovězí se tu taky nejí bo kráva je v Indii posvátná, takže je to hlavně o kuřecím a tak trochu o skopovým. Ačkoli je v Indii okolo dvě stě druhů rýže a když se řekne Indie většina lidí si představí kari (kari kuře, kari ryba, kari cokoliv) já měla po několika týdnech rýže a omáček různé pálivosti (interně si je nazýváme napalm) docela dost a tak jsem uvítala, že Indická kuchyně nabízí i něco jiného.
Specialitou jsou tu jídla připravovaná nasucho v peci jako třeba moučné placky naan, které se podávají s různými omáčkami a mohou být jak na sladko tak na slano (já je jím víceméně suché páč omáčky většinou pálí) a taky kuře Tandoori, které je před tím než je upečeno v peci marinováno v různě ochuceném jogurtu. Díky Bohu nebylo nijak ostré, jen tedy na sucho udělané kuře se suchou plackou bylo celkově poněkud suché jídlo, proto k tomu taky jsou ty omáčky. Jednu co tolik nepálila jsem tedy vzala na milost. Dobré jsou taky Roti neboli palačinky, které nejsou tak ouplně jako naše palačinky, jsou tak nějak vícevrstvé či co, ale jsou našim palačinkám chuťově podobné a také se podávají jak na sladko tak na slano. Zajímavé je, že jak jsme tu potkali toho Čecha, který tu otvírá pizzerii tak nám říkal, že tu neumějí jíst pizzu tak jak jsme zvyklí u nás. Bude mít tedy tři základní typy pizzy – nějakou klasickou italskou pro evropské turistky, pak s mořskými plody pro číňany a pak pro malajce, indy a další národy bude mít pizzu kde bude rajčatovou omáčku podávat zvlášť by si v ní pizzu mohli máčet tak jak jsou zvyklí od placek Naaan.
No ať je to ale jak chce stejně se těšíme na českou kuchyni, takovej obyčejnej kmínovej chleba s poctivým máslem a na to třá rajče nebo ředkvičky…. Chmmm……e
Fotky naleznete zde.