Na mopedu na nejvyšší horu Thajska aneb když se to sere, tak se to sere

Máme před sebou poslední tři dny v Chiang Mai, tak jsme si naplánovali dva dny výlet do národního parku Doi Inthanon a na horský chrám Doi Suthep. Že se na tomhle výletu sejde tolik smůly a prekérek by nás to ani ve snu nenapadlo, ale když teď vykoupaní ležíme v čistých peřinkách, už se tomu jen smějeme :)

Ráno to začlo scháněním motorky. Tam kde jsme jí měli zamluvenou mi jí prej půjčí jen oplátkou za pas, na což samozřejmě kašlu, protože pak se kvůli nějakémuvdebilnímu škrábanci nedostanu z Thajska. Takže hledáme dál, motorky buď za pas, nebo malý, nebo bez úložnýho prostoru. Nakonec rezignujem páč čas běží a půjčujem si ji přímo z našeho hotelu. Je to dražší, ale pas mám furt v pařátech a moped má i jakš takš úložný prostor.

První vyrážíme na 16km vzdálený horský chrám Doi Suthep. Je to furt do kopce, cestou mijíme předraženou ZOO a zpocené cyklisty. Chrám je super (opět vstup platí jen nethajci, rasismus!), ale bo je blízko druhého největšího města Thajska, je tu mrak turistů, stánků a zmatku. Vyšlapáváme nahoru, a i přes krásu chrámu je to tu dost chaotické.

Část svatostánku je pod lešením, všude mraky soch, hlučných dětí, květin, věřících, fotografujících turistů, prodejců i debilů, kteří ignoruvše obří cedule „Dont ring the bells!“ mlátí bez přestávky do všech zvonů, které uvidí (a že jich tu je) (debilů i zvonů :). Jinak je to tu fajn, vyhlídka na celý Chiang Mai, ale atmosféra trochu na migrénu, tak po dvou hodinách balíme a frčíme zpátky na hotel. Tam uschováváme krosny a bereme jen malej baťůžek, sedáme na pekelnou mašinu a valíme směr 60 km vzdálený národní park Doi Inthanon.

Doi Inthanon je slavný thajský národní park, kde je milarda vodopádů, zviřátek (především ptáků) a hlavně také nejvyšší hora Thajska 2.565 m.n.m. Cestou do parku jsme se stavili v supermárketu, kde jsem si dal ledový kafe; silný, sladký a aromatický (a překvapivě dobrý), což byl počátek jednoho velkého problému. Začalo mě totiž téměř okamžitě tlačit v břiše, ale ještě se to dalo vydržet. Odpoledne kolem čtvrté jsme dojeli na hranici parku, ale zloději na bráně nejen že chtěli 5násobek toho, co zde platí Thajci, ale ještě je to jen na jeden den, takže by jsme to zejtra museli platit znova. No nic, necháme si to teda celý na zejtra, řekli sme si a nelezli sme si ubytko v nedaleké vesnici.

Noc se nesla ve znamení vzpomínek na supermárketové kafíčko. Polovinu noci jsem ztrávil na záchodě, kde jsem se snažil ten kofeinovej zázrak ze sebe dostat horem spodem, cokoli aby jen přestali ty hrozný křeče do břicha. Romantika, no :)

Ráno, když sme se vzbudili, koukali jsme, jak venku krásně leje. „Kdo se bojí, sere v síni“, rozeznělo se z našich hrdel a když se déšť změnil na drobné mrholení, vyrazili jsme do hor. Zaplatili jsme zlodějům vstup a šli jsme se pokochat krásným vodopádem Mae Klang. Ten byl pěknej, ale tak mě zas bralo to břicho, že jsem se s prstem v krku snažil vodopád znesvětit, leč po dvaceti hodinách půstu nebylo čím.

Vyrazili jsme na nejvyšší horu (na kterou vede mastňácká asfaltka) a nezbytné brutální převýšení. Atmosféra báječná: vjížděli jsme do mraku, takže vítr, zima, do ksichtů bičující déšť, mopedek do prudkých kopců úpějící pod našimi svalnatými těly a já do toho křeče do břicha. Jednu chvíli jsem rezignoval a u jednoho odpočívadla doslova upad z motorky a deset minut se svízel se slzičkama v křečích. Naštěstí miláček v sobě nezapřel dceru farmakologa, prostudoval návody všech našich léků a zachráňujíce mi život Panadolem mě tak tak dlouho hladil, až ze mě všechny bubáky vyhladil :)

Za silného lijáku jsme opět nasedli na moped, ale startér nic. To už jsme se opravdu museli smát, byli sme daleko od civilizace, uprostřed mlhy a deště, a motorka vymrtvená. Poskakovali jsme kolem ní asi deset minut, až Evinku napadlo, přetočit motorku směrem z prudkýho kopce místo do něj, že se třeba tím může udobřit nějakej kontakt. No, strojař se mě vzpínal, ale nakonec jsem na ní dal a „brm brm“, hurá, můžem dál. Dojeli jsme kousek před vrchol, kde jsou dva obrovský památníky pro (ještě žijící) krále a královnu. Jsou to mohyly Pra Mahathat a postavilo je královskýmu manželskýmu páru thajský letectvo k šedesátinám.

Mohyly jsou asi opravdu krásné, ale usuzujeme tak spíš z pohledů v restauraci, protože mlha a déšť jsou tak silný, že je nevídíme ani z dvaceti metrů. Nakonec si dáváme polívku, procházíme mohyly a nasedáme na stroj. Na poněkolikátý nastartujeme, ale pro změnu zjišťujeme, že nemáme žádný benzín. Kilometrově jsem to spočítal dobře, ale nějak jsem nevzal v potaz, že mopedek bude na kilometrovým převýšení se stočtyřiceti kily pasažérů žrát o dost víc. Přichází dilema: dobít vrchol a zpátky tlačit, nebo jet srabácky zpět?

Nakonec se stopořujeme a ďábelskou rychlostí 15 km/h se šineme na vrchol. Když vrchol dobudeme, musíme se tlemit. Není tam vůbec nic. Jen meteorologická stanice, která vypadá jako komunistickej lágr (s nezbytnými ostnatými dráty a cedulemi zákaz focení) a dále ukazatel do lesa hlásící blízkost vrcholu. Vyrázíme v lijáku do lesa a najednou, uprostřed nějaké mýtiny cedule „hurá, nejvyšší bod v Thajsku, gratulujeme“.

Takže nás ani nemrzí, že je tak hnusný počasí, bo ocaď není stejně nic vidět. Vše je tak na hovno, ale můj pohodový miláček je úplně v klidu, naopak chytá zachvaty smíchu a další hodinu si jen zpívá a tropí mi všelijaké taškařice :)

Promrzlý a rozmočený na poněkolikátý startujeme vyčerpaný stroj a z kopce si to mažem 7 kilometrů, až na výpary dojíždíme k benzínce v domorodé vesnici kmene Hmong. Čepujeme plnou a už jen za jemného mrholení si prohlížíme vodopády Sirithan, Wachirathan a nejkrásnější Mae Ya, který je se svými 230 metry nejvyšší v Thajsku.

Zde opět pochvala národnímu parku, za citlivý a profesionální přístup k zahraničním turistům: kromě pětinásobného vstupného se tu pro ně dělá (s prominutím) hovno. Rozcestníky a ukazatele v thajštině, žádný mapky nebo propagační materiály a na informacích (špinavá prázdná místnost s upoceným chlapem v tílku) nikdo neumí anglicky. Takže jinými slovy „hele bílej, zaplať co řeknem a nevotravuj“.

V podvečer vyrážíme zpět do Chiang Mai, cestou navštěvujeme místní trh kde nás opět udivuje úroveň hygieny, z který by šla Evropská Unie do vrtule. Syrový maso plný much naházený na dřevěných stolech, vedle něj se prodává benzín, vedle kohouti a na konci se sebou smýkaj živý ryby. Vyrážíme na dálnici a Evinka začíná trpět. Bolí jí hlava z malé helmy, zadek z tvrdého sedla a záda z těžkého batohu, co má celý den na zádech. Do města příjíždíme za tmy, miláček už téměř v bolestném komatu, a upadáme do bezvědomí. No jo, to naše motoprdítko je koncipovaný jen na popojíždění po městě a my na něm dali za dva dny 312 km, z toho půlku v nejvyšších horách :) Zejtra naštěstí celý den lenošení a Evinka nezbytná masáž zad. Super výlet, že? :)

A pozítří: opiový ráj Zlatý trojúhelník! Juchů!

Tak nazdárek kašpárek

Luboš

Fotky naleznete zde.