Langkawské akční lenošení

Dny tu pomaličku plynou a my si lenošení tu a tam zpestříme nějakou kratochvílí:

Jednou jsme na pláži narazili na parasailing. Jedná se o snobskou kratochvíli nagelovaných turistů, kdy letíte na padáku za motorovým člunem, ovšem když cena padne ze 110 na 50 ringidů, ani kovaný batůžkář Luboš neodolá… Žijem jen jednou :)

Letěl jsem až napodruhé, protože první den, když už jsem se cpal do padáku, mě obsluha ukazajíc na vzdálená mračna vykázala se slovy „safety first, money second“, což na mě zapůsobilo. Další den už nic nestálo v cestě, tak jsem dostal asi 10 vteřinovou instruktáž v malajsko-anglickém jazyce (když mě dole ty vidět jak já pískat, ty zatáhnout tady, když já zakřičet, ty všechno pustit, GO!) a už jsem vystřelil vzhůru.

No byla to paráda. Vlál jsem si tam jak orel skalní, celý svět u nohou, vítr ve zbytku vlasů), maximální svoboda. Miláček tedy lakonicky tvrdí, co je to za svobodu když jsem přivázanej lanem ke člunu a musim letět kam si osmahlý bukanýr usmyslí, ale pocit to byl božský. Níže přikládám video mého letu, nejakčnější je asi první a poslední půlminuta, kdy hlavně profíci ocení můj ladný vzlet a přistání :)

Jindy jsme zas využili nabídku našich spoluputovníků, půjčili si vyholovací strojek a miláček mi na hlavě vyčaroval zřejmě mé poslední číro v životě :) Bohužel jsem nějak zpanikařil a oholil si i mou krásnou dvoucentimetrovou bradku a plnovous, takže teď vypadám jako svůj syn, po stranách navíc plešatící :) No nic, chybkama se člověk….

V sobotu jsme vyrazili na výlet do Oriental Village, z které vede obří lanovka na druhý největší langkawský vrchol Mount Mat Cincang. Lanovka nebyla z nejlevnějších, ale její délka a brutální převýšení (600m, úhel 42 stupňů) nás nadchl. Začátek byl trochu děsuplný, protože na vstupu do lanovky byla ozbrojená ostraha, jejímž úkolem bylo brát lidem jídlo a pití, aby si ho nahoře museli koupit předražené. Drsňáci se toho nebáli, brali i prťatům z ruky rozjedené zmrzlinky, no ale my jsme s batohem plným proviantu proklouzli. Nahoře jsou dvě stanice z výhledy, který nemají chybu: moře, pláže, husté lesy, vodpády…

Od horní zastávky se dá ještě zajít na megalomanský „Most do nikam“, nádherně předimenzovanou konstrukci s božskými výhledy. Ježiši už píšu jak nějaká cestovka, budu se muset krotit, ale bylo to tam fakt parádní.

Když jsme sjeli dolů, dali jsme si asi tříkilometrovou (což byl v tom vedru nadlidský výkon) procházku z Oriental Village na nedaleké vodopády Seven walls. Čekalo nás asi 240 schodů k výhledu na vodopád ze spoda a dalších 260 na jeho horní převys. Tam to nemělo chybu, několik jezírek s krásně chladnou vodou a přírodní tobogán:

Jen musel člověk včas zastavit, nebo přelít do toho 90 metrovýho vodopádu. (ba ne, dělám si legraci, těsně před tím přepadem jsou natahaný dráty, tak by se nedřív uškrtil :D). Lebedili jsme si tam asi dvě hodinky a k odchodu jsme se museli hóóóódně dlouho nutit :)  

Ale dost bylo chvály: v neděli jsem si šel před obědem na krátké plavando v moři (jak už to tak my nezaměstnatní máme ve zvyku :) a jak si tak čachtám a kochám se palmami a bělopísečnou pláží, najednou bolest jak prase. Ožahla mě zákeřná medůza, ale bolelo to tak, jako kdyby jste si zarazili do nohy sedmdesát střepů. Paralyzován a smrtelně poraněn jsem doskákal do pokoje, přičemž už noha jevila příznaky netvořiných koleček na chapadlech. Nebudu Vás napínat, přežil jsem to, ale bolelo to několik hodin, jako když vytrvale skáčete v kopřivách.

Tak a zítra hurá do Thajska!

Luboš

Fotky naleznete zde.