Jatka na jatkách aneb každý slaví sedmnáctý listopad jinak

17.11.2009

Obecně je fajne když má někdo svojí práci rád a dává to najevo. Když je ale takovým člověkem osoba, která Vás má provést po jatkách tak si přejete pravý opak. Tajně jsem doufala, že detailů procesu, čiliže od bébé po černou misku potaženou celofánem, budu ušetřena. Nebyla jsem.

Jistojistě si dovedete tak nějak představit jak se z ovečky stane skopová kýta, ale bo jsem na to teď odborník tak se s Vámi musím podělit o detaily.

Byla jednou jedna ovečka a jeden beránek, kteří se měli rádi. A jak se tak měli rádi (pravidelně každou středu odpoledne ;-)), tak se jim z té lásky narodilo malé jehňátko. Krásné sněhobílé jehňátko, které vypadalo jak cukrová vata s obrovskýma kukadlama. Říkejme mu třeba Obláčku. Bestarostně si poskakovalo po novozélandských lukách až jednoho dne přišel pán tvorstva a rozhodl, že z našeho jehňátka budou žebírka pro Francouzské gurmány. Naložil Obláčka do auta a dovezl ho na jižní okraj Te Kuiti do místní masotovárny. Nejdříve si Obláček myslel, že to bude príma den. V autě s ním byla spousta stejně starých jehňátek se kterými by se jistojistě dala vymyslet spousta lumpáren. Za začátku ani nevadilo že namísto zelené trávy a dřevěného hrazení je uvítal šedivý beton a kovové zábrany. Pochybnosti nastaly, když si jehňátka nemohla jen tak skotačit, ale hezky poslušně se seřadit jedno za druhé. To je ale divná hra, pomyslel si Obláček, ale byl přinucen postupovat dál až na černočerný pohyblivý pás. Ponejprv si to užíval bo pastvina se s ním takhle nikdy nehýbala, pak ale……. Nééééé jááá tam nechci prosíííím bečel Obláček a mával svýma dlouhýma řasama. Bylo mu to ale málo platné. K jeho malé hlavičce se blížily elektrické kleště a…….

A zazvonil zvonec a pohádky je konec. Zvířata jsou zde zabíjena elektrickým proudem. Omámena předtím nejsou. Nevím jak silné jsou jejich živočišné pudy, ale řekla bych, že na konci své pouti tuší, že je něco v nepořádku. Nebyla bych to totiž já, kdyby už i tak hrůzný zážitek nebyl ještě něčím opepřen. První den, kdy jsem byla zaučována do chodu masotovárny se ovečky poněkud splašily a nešly na jezdící pás, ale schovaly se pod něj. Musely je tam pak nahánět. Ovečky byly celé vyplašené a já z toho výjevu popravdě taky. Nejraději bych jim otevřela zábrany……. Nu ale koloběh života nezastavím.

Vraťme se ale zpátky ke koloběhu ovečky v masotovárně. Představte si to jako písmeno S, které zezhora někdo sešlápl. I když jsem téměř na konci té smyčky tak za prvé je vše poměrně blízko u sebe neb jedno navazuje na druhé a za další vchází se blíž k začátku, takže několikrát denně vidíte víc než byste si přáli. Ovečku zabijí, zbaví hlavy, pověsí na hák na kterém putuje poměrně dlouho od jednoho stanoviště k druhému. Zbavit kůže, vyvrhnout, očistit, zvážit, omýt, přes noc schladit a ráno schlazené vytáhnout a stále ještě zavěšenou na háku přesunout na bourání. Tam jsou z ní odřezávány postupně kusy masa až se na konec z háků sundají i nohy. Před balírnou jsou tedy ještě řezníci, kteří ovečky porcují na jednotlivé kusy masa. Bohužel tedy celý den vidím ovčí těla respektive jejich torza zavěšená na hácích. Kusy masa pak jezdí na jezdícím páse do balírny. Vše je rozděleno podle druhů. Je to jako takový ten test ANO – NE – pokud ANO postupte sem, pokud NE postupte sem a tak donekonečna až se zase vše setká v jediném cíli.Většina věcí v balírně se dává do plastových pytlíků (různých dle druhů masa, některé maso se předtím ještě balí do papíru, jiné do síťky, na pahejly kostí u nohou se dává buď umělohmotný klobouček nebo papírová rozetka), které se pokládají na jezdící pás, který pokračuje k místu, kde se pytlíky zataví tak, aby z nich nemohlo nic vypadnout a dále na jezdícím páse pokračují k přístroji, který z nich vytlačí vzduch, takže jsou vakuově balené. Takto upravené směřují k místu kde se na ně ručně dávají nálepky, do nekonečna lepíte MUTTON MUTTON MUTTON MUTTON MUTTON…… na žebra pak ještě barevné puntíky – modré na velká žebra, zelené na střední a červené na malá. Zatavené maso opatřené nálepkou se vkládá do krabic, které se později uzavřenou a po páse putují dál do mrazící místnosti, kde jsou při třiceti stupních pod nulou zamrazeny a připraveny k pozdějšímu převozu třeba do Francie…..Některé kusy masa se nebalí jednotlivě, ale dávají na váhu do krabic (ale to myslím, že jsou jen méně kvalitní části) a odřezky se zatavují do rolí připomínajících přípravu domácí šunky nebo tlačenky. Ouplně ten největší odpad jede na páse pro mne zatím neznámo kam, prostě jede jede a někam spadne. Podrobnosti jsem nezjišťovala bo i tak toho vím víc než bych chtěla.

Zatím jsem dělala jen dva druhy práce. Na začátku a téměř na konci balírny. Na začátku u nohou. Takže jsem dávala do pytlíků buď celé nohy nebo kýty z nich. Moc se v tom nevyznám, ale jsou takové malé nožičky, které vypadají jako prasečí (tedy pouze velikostí, tvarem jsou jiné) a pekelně kloužou. Na kosti kterýma končí musíte dát papírovou rozetku a pak je po dvou dávat do pytlíků. Vtipné na tom je, že po dvou stejné velikosti. Na ploše cca dvou metrů nás bývá i pět na různé druhy masa a Vy tam máte mít rozetky pytlíky a ještě si tam porovnávat nožičky podle velikosti. No někdy dost zábava. Pak jsou větší nohy který na rozdíl od těch prvních asi deseti až patnácti centimetrových mají tak třicet čtyřicet. Jsou stejně jako ty malý obalený lojem nebo co to ta ovce má takže pekelně kloužou když se dávaj do pytlíků. Páč takhle hezky samy držej pohromadě tak se zasejc jen na konec dává krytka tentokrát ale ne papírová rozetka ale plastovej kalíšek a zase šup do pytlíku a na pás. No a pak jsou ještě větší nohy, těžký jak prase a ty se balej do takový síťky a pak teprvas s nima do pytlíku. Všechno to je ve strašný rychlosti takže se s tím moc nemůžete crcat. Jednou rukou otevřít pytlík, druhou do něj vsunout nohu a šup na pás. Samozřejmě, že jak maso tak pytlíky mají „rubovou“ a „lícovou“ stranu, takže to není zas tak ouplně bez přemejšlení. Tyhle velký nohy už jsou obalený lojem jen místy, takže si člověk při manipulaci užívá „styk“ s masem. Jak jsem již psala jsou pěkně těžký takže to musíte pořádně čapnout by Vám to nespadlo, tudíž se naprosto běžně stává, že se zaryjete prstama do masa. To samo o sobě žádnej hit a jak jsem již psala, maso je z předchozího dne schlazené, takže žádnej hit dvojnásob. No a v týhle části se ještě balí kýty, který jsou vlastně kus toho nejlepšího masa z tý nohy. Borka mi ukazovala jak se to z tý nohy vyřezává, trnula jsem, že mne ještě nechaj porcovat skopový maso o kterým nevím zbla. Díky Bohu to byla jen ukázka. I tak jsem ale někdy za řezníka bo to co nám v tý rychlosti řezníci hoděj na pás je někdy hrůza děs a jak mi dnes s úsměvem pravila jedna starší Maorka – v tom tu kýtu musíš teprve najít. Takže na co mají řezníci nože máme my holé ruce a trháním a škubáním z blíže nespecifikovatelného útvaru vyzískáváme úhlednou kýtu.

To byla ta horší z těch dvou prací co jsem dělala (i tak ale na pohodu, když si představím co všechno by mne na těch jatkách mohlo potkat). No a tou druhou byl předposlední krok v balírně, takže dávat na maso etikety a rovnat do krabic dle druhů.

Jediné pozitivní je, že tam není smrad. Toho jsem se bála, že to tam bude smrdět. Jako určitá specifická vůně to je, ale není nijak výrazná a není to smrad. To na jatkách kolem kterých procházíme ráno je to horší. Na balírně je devět stupňů, na jatkách je teplo vlhko a takovej ten divnej smrad. No a krom toho taky všude krev. No ještě že tam nejsem. Přímo na porážku a na ty další kroky jako stáhnout z kůže a vyvrhnout by mne samozřejmě dát nemohli páč na to nemám kvalifikaci, ale mohli by mne dát na vážení, což je poslední krok na jatkách, takže vidíte všechno to předtím nebo na mytí což je o něco lepší páč tam je kvůli vodě zástěna takže to nevidíte, ale mejt mrtvou ovečku bez kůže a vnitřností žádnej hit.

Jo a ráno když tam vcházíme tak jsou jatka prázdná bo jak jsem psala zpracovává se zchlazené maso z předešlého dne, ale když chodíme na přestávky tak jatka fungují (přestávky jsou tři patnáctiminutové a jedna půlhodinová za dvanáct hodin). A východ ven je z balírny mezi ovečkami na hákách vyjíždějících z chladírny na bouránu kolem oveček na hákách vjíždějících do chladírny, kolem místa kde se ovečky myjí a váží. Když tam vejdete tak zahnete doleva a tam je to tedy váží myjí…… a vpravo máte vyvrhují stahují pak je tam díky Bohu zábrana, ale vycházet na svačinu a vydět rozpáranou ovci a dvoumetrovýho potetovanýho Maora jak z ní vytahuje střeva……

No to já jen až budete nadávat na svou práci ;-)

Sojovému masu zdar!!! e

Poznámky autora – MUTTON = skopové,

LAMB = jehněčí,

většina masa z masotovárny v Te Kuiti je určena k exportu do Francie,

žebírka jsou nejdražší ovečkočástí

PS: Jo a kdyby náhodou někdo z Vás chtěl být můj kolega tak se hledá specialista na zpracování

jo a kdyby někomu moje informace nestačily, tak vše o mém chlebodárci je zde