Den č. 10 – přejezd do Kanady dvě hodiny před zavedením víz

Jak vidíte z předešlých článků přejezd do Kanady se nám trochu zkomplikoval, takže jsme den ve skluzu oproti původnímu časoplánu (předvídavě jsme si ale dali šest dní rezervu takže v pohodě ;-)). Na jednu stranu nás to trochu mrzí, ale na druhou stranu se nám ten včerejší déšť a dnešní zpoždění tak trochu šiklo bo jsme alespoň zvolnili tempo. Ono ty naše dvě stě a více mil dlouhé přejezdy a treky k tomu jsou náročné (obzvlášť když já si většinu nocí dopřávám ten luxus nespat). Jen tedy tělo si už asi odvyklo normální stravě a když jsme včerejší z půlky odpočinkový den vyšperkovali steakem a pivem tak to se mnou lehce zamávalo. Nu patří mi to maso a lihovina ( i když jen pár loků… no vím no omluva to není. Stydím se a kaji).

Když jsme připluli do Kanady tak jsme vůbec netušili cák se chystá. Žili jsme v domnění, že víza nejsou. Takže ten celník nám přišel prostě jen pěkně protivnej. Dokud jsme byli dva lidé v autě s americkou značkou tak to ještě šlo, jak zjistili, že jsme češi tak jeho protivnost vzrostla. Podrobil nás křížovému výslechu ve kterém jsme pomalu museli říct i jak se seznámili naši rodiče. Nejvíce ho samozřejmě zajímali klasické věci jako proč jedeme do Kanady, co tam chceme dělat, kde budeme bydlet, kolik máme peněz…..Luba v jednu chvíli zazmatkoval a řekl, že peníze nemáme žádný. Celník lehce zbrunátněl, tak jsem to uvedla na pravou míru, že jako zatím sice nemáme,ale máme cca tisíc amerických dolarů, takže si je proměníme, to ho trochu uklidnilo. Když jsme se ho zbavili tak jsme projížděli kolem kordonu dalších celníků. Byl to zvláštní pohled. Jak jednotka rychlého nasazení. Tlupa lidí v černém oblečení s černými brýlemi ruce založené na hrudi nohy rozkročmo….. Až dva dny poté jsme se dozvěděli co se stalo a jakou jsme měli kliku. Původně měl tento díl název Návrat ke kilometrům, kilům a celsiovi stupňům. Díky Bohu na kdyby se nehraje, takže netřeba rozvíjet hypotézy co by kdyby… prostě jsme v Kanadě a jupi jupi jou ;-)

V Kanadě jsme se vylodili v hlavním městě Britské Columbie – Viktorii. Tohle městečko na nás dýchlo duchem viktoriánské Anglie a naprosto nás okouzlilo. Historické stavby, přístav plný pouličních umělců….. rvačka bezdomovců. Těch tam tedy bylo na náš vkus docela dost. Až později jsme zjistili, že jdeme kolem domu Armády spásy, takže se tam asi stahovali na večerní dlabenec. Dva jsme viděli doslova pod mostem. Když jsme tak rozvíjeli hypotézy co bychom asi dělali, kdybychom byli bezdomovci (no klidně to je možné, připomínám, že jsme nezaměstnaní a nebereme ani korunu bo se nemůžeme co čtrnáct dní hlásit na pracáku ;-)) a most je sice klišé, ale shodli jsme se, že tam musí od řeky pěkně fičet. Lepší to měli ti v sanfrancisku co leželi na chodnících na takových těch teplých fukarech. Nu možná jsem naiva, ale stejně si myslím, že když člověk chce tak vždycky nějakou práci najde, i když je třá lehce pod úroveň jeho vzdělání a schopností, takže…… Nu dost o bezdomovcích. Je to takové zvláštní téma, ale nikde jsem se s nimi nesetkala v takové míře jako tady. To víte holka z malého města no. Jen mne tak při pohledu na ty lidi, kteří si celé své živobytí nesou v baťůžku nebo vezou na nákupním vozíku, že by měli někteří co si myslí jak strašně s maj vidět jak špatně se člověk může mít…

Bo padající tma byla neúprosná museli jsme Victorii opustit a vyrazit hledat kemp. A tak máme za sebou i první stavění stanu ve tmě (když si posvítíte světly od auta, tak to není až taková machrovina ;-)) e

Fotky naleznete zde.