Den 51 – Z Kings Canyonu do Yosemit
V noci pršelo, což mi zas tak nevadí, působí to na mě až tak šamanoidně. Na dopoledne máme plán pochodit lehce Kings Canyon a odpoledne přejezd 420 km do našeho posledního národního parku Yosemite.
Kings Canyon má jiný ráz než třeba Grand Canyon. Sem totiž sjedete ze sousedního Sekvojova (přičemž překonáte asi 1200 m „přenížení“) a všechny kempy a život jsou na dně kaňonu. Kaňon je ideální pro vícedenní treky, ale i pro nás je zde dost krátkých výletů s výhledy na vodopády a hrozivě strmé stěny kaňonu.
V Kings Canyonu volíme nejprve kratší asi 3km dlouhý okruh Zumwald Meadow, který vede částečně po louce u řeky a částečně po úpatí kaňonu. Až na miliardy mušek se nám to hrozně líbí a tak volíme ještě další okruh, který začíná na úplném konci kaňonu; končí zde i silnice. Cestou super výhledy, láká ještě nedaleká odbočka asi 5km k vodopádu Mist Falls, ale před námi je cesta dlouhá, tak to musíme s těžkým srdcem oželet.
Když šplháme serpentýnami zpět do Sekvojova (tak říkáme Sequoia National Park :), co chvíli zastavujeme u krajnice a vylézáme z auta na čumendu. Výhledy jsou super, všechno je zde takové divoké a rozervané, idylku dokresluje minimum lidí, protože všichni hurá turisti jsou napytlíkovaný v Sekvojově.
Vyrážíme směr Fresno, kde si dokupujeme zásoby a razíme po dálnici na sever do Yosemit. Původní plán byl celý obrovský park ještě dnes projet a dojet do města duchů Bodie, ale cesta je dlouhá a den krátký, takže vidíme, že už to dnes nedáme. Přijíždíme tedy v sedm večer do visitors centra v Yosemitech a ptáme se na ubytko v nejkrásnější části, v údolí Yosemit Valley, kde jsou největší bomby: hora Halfdom, Glacier Point a El Capitano.
Je nám ale bohužel řečeno že smolíček, celé údolí je plné a máme smůlu. Je to tu dost populární, místa se rezervují i rok dopředu. Takže máme dvě možnosti: buď jít stát frontu ráno na osmou před největší kemp Pine a doufat, že někdo odřek rezervaci, nebo jít stát ráno frontu před nějaký kemp, který funguje na principu „kdo dřív příjde, ten dřív mele.“ S těžkým srdcem, za tmy a unavení začínáme hledat jiný vzdálenější kemp a nacházíme jeden asi 25 km daleko. Stan stavíme kolem půl desátý za světla reflektorů a slastně padáme do spacáků.
Zde výjmečně přesah do dalšího dne: Ráno vstávám o půl šestý, Evču nechám spát a razím do fronty před kemp Pine čekat, jestli někdo nezrušil rezervaci. Je asi 8 stupňů a kouří se mi od huby. Přicházím hodinu a čtvrt před otevřením, ale jsem až pátej. Jedna japonka tam mrzne od čtyř. Naštěstí jsou ve frontě dobrý típci, tak nám mrznutí dobře ubíhá. V osm vyleze vysmáta rangerka a říká, že žádný místo není, ale že si nás zapíše a kdyby se něco změnilo, vybere čekatele ze seznamu. Musí tam být ale ve tři odpoledne v pozoru, což nám je nanic, skáču do auta a valím do dalšího kempu „Camp 4“, kde čekám další necelou hodinu ve frontě a jupí, ještě se tam vejdem. Kupuju tři noci a v deset dopoledne se vracím za Evčou, která už umírá strachy jestli jsem někde nesletěl z útesu. To jen pro zajímavost, jak je někdy v USA náročné sehnat 4 metry čtvereční pro stan. V noci jsme dokonce vidělli, jak rančeři kontrolují auta na odpočívadlech a parkovištích. Když v něm někdo chrápal, dostal pokutu, když ne, auto mu hned odtáhli. No je tohle normání? :)
Fotky naleznete zde.
Mějte se fajny :) Luboš