Den 48 – Adrenalínové hody

Dnes nadchází den, na který já se hrozně těším, ale Evča z něj má menší obavy: návštěva nejdivočejšího zábavního parku v USA s názvem Six Flags. Je to obří park plný horských drah a jiných vylomenin, kde zaplatíte jedno vstupné a pak jsou všechny atrakce v jeho ceně. Vstupné stojí litr, ale na internetu jsem ho sehnal v akci za 500. Hodláme zde stávit celý den.

Začíná to nemilým překvapením: u parku smíte zaparkovat jen za dalších 15 dolarů (asi tři stovky). Jelikož máme asi hodinu, objíždíme okolí, ale všude jsou cedule o zákazu parkování a když už tam nejsou, tak tam zase není chodník (to je pro nás trochu zvláštní, ale prostě tu jsou místa, kam se jinak než autem nedostanete) tak to těm vydřiduchům dáváme.

Zde malá odbočka: Co nás na USA s prominutím sere, je marketingová cenová politika. Nikdy zde nezaplatíte tolik, kolik deklarují. Všechny ceny jsou zde bez různých příplatků a přirážek, ceny v obchodech jsou bez daně, ceny v hotelech bez poplatků, ceny památek bez parkovného, o půjčení auta nemluvě. Je to neskutečně otravné a debilní. Evidentně jim zde chybí Čoika či Sdružení na ochranu spotřebitele.

V deset se mají otevřít brány parku, ale místo toho další nemilé překvapení: před  tisícihlavý dav přibíhá asi dvěstěkilová uječená blondýna v růžových šatičkách. Brány zůstávají zavřené a ona začíná hulákat: „jste rádi že jste tady?“, „milujete Six Flags?“, „kdo se chce dneska bavit?“. Po deseti minutách idiotských dotazů pouští směsici diskohitů, začíná na ně dementně křepčit a řve na lidi ať tančí taky, což nepochopitelně asi třetina davu činí. Následuje „všichni ruce nahoru a zpívat“. Mám chuť jí sejmout šutrem, ale Evča se tou trapností docela baví, tak mě láme do pohody. Po dvaceti minutách teroru se konečně dostáváme za naše těžce vydělané peníze do ráje skutečné zábavy. Dále předávám slovo komentátorce Evince :)

Aby Vám některé souvislosti byly jasnější tak začnu s tím, že se na mne matka příroda opravdu vyřádila, takže krom toho, že mám závratě jsem taky tak trochu klaustrofobik, světloplachá, nízkotlaká a srdíčko mi svého času ulehčilo tělocvik o dlouhé nudné běhy… Jinými slovy jsem naprosto ideální návštěvník zábavního parku založeném na výškách, vrutech krutech, rychlosti, gravitaci, přetížení……

Vyfásli jsme mapu atrakcí a začali vybírat. Byly chytře rozdělené do kategorií – jakože ouplně pro malé děti, pro rodiče s dětmi, vodní atrakce (ty byly všechny pro rodiče s dětmi), středně těžké atrakce (dvě z nich byly pro rodiče s dětmi) a těžké atrakce. Na rozjezd jsme vybrali středně těžkou atrakci Ninja, která byla pro rodiče s dětmi, bychom si vyzkoušeli, kde mám hranice. Fronta je minimální, nakládají první várku a hned pak máme jít my. Bohužel ale chvíli atrakce stojí, čeká se na start by pak první várku vysadili. Říkám si no to je zvláštní atrakce tedy, ….. Vzápětí nás ale informují, že je nějaká technická porucha a že se Ninja zavírá na neurčeně dlouhou dobu. No popravdě když k atrakcím přistupujete s mírným napětím a hned první ani neabsolvujete kvůlivá technickým problémům, tak to Vaši důvěru v bezpečnost moc nepodpoří. V duchu si slibuju, že v příštím životě si najdu hocha co bude chovat akvarijní rybičky, hrát šachy a golf a největším adrenalinem pro něj bude, když dá v online souboji s Karpovem protivníkovi šach mat. Protože Luba si pod výrazem „adrenalin“ představuje něco naprosto jiného vracím se z představ o příštím životě do toho součastného a nechávám výběr na něm.

Moc se s tím nemazlí. Vybírá atrakci, která je nejblíž nefunkčnímu Ninjovi a to Supermana. Ten je v kategorii středně těžkých, ale už není pro děti jako Ninja, takže aniž bych si vyzkoušela své mantinely, postupuji přímo do dalšího kola. Jak jsme se později courali od atrakce k atrakci, tak jsem měla dost možností vidět o co vlastně v Supermanovi jde. Když jsem ale na něj šla, tak jsem věděla jen to, že to má být něco, co jede 160 km rychlostí, což mi přišlo jakože si vyzkouším jaké by to bylo, kdyby Luba neměl starou Feldu, ale nějaké silnější žihadlo.

No zkrátím to – představte si písmeno L jehož spodní hrana není pravý úhel ale zaoblená by po ní mohl jet vláček. Nasednete do vláčku, který Vás neuvěřitelnou rychlostí vystřelí až na vrcholek písmene L, kde na Vás čeká figurína Supermana. Tím, že je to až na tu zaoblenou hranu vlastně pod úhlem devadesáti stupňů, tak vyjedete tak, že si sedíte jak v normoš vláčku, jak se přehoupnete přes hranu tak jste zády k zemi, nad Vámi jen Superman a nebe, všechno je tak strašně rychlý, že Vám stačí jen problesknout proboha snad nebude volnej pád, aby sotva dokončíte tuhle myšlenku začal vláček i s Vámi volným pádem padat dolů a to tak, že padáte dolů pozadu, takže nevidíte nic pod sebou, jen prostě ten pocit neovladatelnosti, který můžete zažít jen při volném pádu. Zavírat oči u téhle atrakce nepomáhá bo je hlavně o pocitu. Popravdě bylo to vše tak strašně rychlé, že jsem nestačila ani zavřít oči ani křičet. Co jsem absovlovala jsem si uvědomila až když jsem Supermana pozorovala zespodu.

Po Supermanovi následoval Terminátor. Nejnovější atrakce v parku. Horská dráha postavená tak trochu jakože retro bo je celá dřevěná a v duchu filmu stejného názvu, který jsem neviděla, takže jsem si přístup, personáll i doprovodnou hudbu užívala o něco méně než Luba. Tohle je nejdrsnější atrakce ze střední kategorie. Ještě to není hrůzné vruty kruty do smyček a hlavou dolů, ale už jsou tam pěkné padáky, občas se to i nakloní….. Nejhorší je, když to s Vámi stoupá nahoru a pak se to zastaví, to nikdy nevěští nic dobrého. Tady jsem pochopila, že střední kategorie je mou konečnou. Masakr po kterém následuje slastný pocit vítězství, že to člověk dokázal. Nejtěžší kategorie by pro mne byl jen masakr, takže vracím slovo zpátky Lubovi.

No já jsem prolez skoro všechno. Nejvíc mě zaujali ty nejdrsnější, které bych rozdělil na blinkačky a závraťovky. Blinkačky nebyly špatný, po jisté době jsem už přestal rozlišovat, kde je nebe a kde země a pocit volného pádu mi už dokonce zevšedněl. Daleko víc se mi ale líbil Goliash: neuvěřitelně vysoká horská dráha. Prdim si to nahoru, z aut na parkovišti jsou jen různobarevé tečky a když jsem nad úrovní všech atrakcí v parku, hodí mě to kolmo dolů…hůůů, paráda.

Milující Evinka ale trochu strádá, pořád na mě čeká a tak na konci už reziguju na adrenalin a blbnem s Evčou na vodních kládách. Prostě si sedneme do plastové jakobyklády a jezdíme velkým umělým korytotobogánem nahoru a dolů, projíždíme vodopády a padáme do jezírek, vodá cáká a cáká, jsme úplně promočení, furt se chechtáme a takle asi desetkrát :)

Najednou je osm večer, soumrak, my se pokorně vracíme do včerejšího kempu kousek od Sixflags a když zavřeme oči, pořád někam padáme :)

Fotky naleznete zde.

Mějte se fajny :) Luboš