Den 4 – Tongario Crossing
Tongario Crossing patří mezi nejkrásnější jednodenní výlety na severním ostrově. Jedná se o 19km tůru, která vede přes poměrně ostré sedlo mezi sopkami Mt. Ngauruhoe a Mt. Tongariro. Trasa nepatří k nejlehčím a původně jsem jí plánoval jít jen s Evčou někdy v únoru, ale rodiče nás svým ambiciózním plánem příjemně překvapili. Trasa není okruh ale jde se z výchozího místa Mangatepopo Hut do místa Katehahi Hut, takže většina turistů, stejně jako my využívá firmu, která Vás ráno na jednom z pěti různých míst vyzvedne, vybaví Vás mapou a všemi informacemi a odpoledne Vás zase zas na dalším místě nabere.
Ráno vstávávám už v 5:15, neboť musím v 5:30 volat firmu, jestli je počasí ok a tůra opravdu bude. Vše je v pořádku, naberou nás v 6:30, tak si ještě dáváme snídani a kontrolujem bágly. O půl sedmé přejíždíme do výchozícho bodu a fotíme se u počáteční informační cedule. Trasa začíná do pohody, jde se po rovině a krásných dřevěných lávkách a zprava je super výhled na zasněženou sopku Mt. Ruapehu. Evčina mamka s ní chce vyfotit, ale já jí slibuju, že ze chvíli bude vidět ještě líp, což si ošklivě nabíhám, protože jí náhle zakryla bližší Mt. Ngauruhoe a celý den nebyla vidět. Ajaja, to jsem si poslech :)
Přichází do zlomového bodu, prudkého stoupání nazvaného Dáblovo schodiště a rodiče začínají lehce bojovat. Evinka ale pomůže mojí mamce s batohem, tak to všichni nakonec v pořádku zvládáme. Stoupání zvolní, ale neustává, lezeme nahoru ještě další dvě hodiny. Cestou míjíme odbočku pro šílence: zacházku na vrchol sopky Mt. Ngauruhoe. Na tu jsou potřeba další tři hodiny, ale sopka je tak vysoká, prudká a obří, že i to nám přijde málo. V průvodci psali, že na tuto zacházku má jít jen ten, kdo se na Ďáblově schodišti nudil, takže s úsměvem odbočku míjíme a kousek pod hlavním vrcholem dáváme svačinovou pauzu. Výhledy jsou neuvěřitelné, vidíme desítky kilometrů daleko a tak se kocháme. Blízké okolí je poznamenáno lávovými eskapádami, ale i tak není nazajímavé: rudou střídá hnědá, okrová, šedá, černá, a tmavě modrá. Okolní nížiny jsou pak sytě zelené v dálce jsou vidět modrá jezera.
Zdoláváme nejvyšší vrchol a před námi se objevují tři nádherná blankytně modrá jezírka. Klesání k nim je ale ošemetná věc, jde se po velkém množství popela, takže se spíš kloužeme, z čehož hlavně Evči taťka s umělým kloubem není úplně nadšeným. Nakonec vše dobře dopadá a my si dáváme krátký relax pod nejhorším padákem.
Následuje 8km pohodové tůry, která pomalu přechází ze sopečné oblasti do nížiných stepí a luk. Od poslední chaty se už Evoušek nudí, tak nasazuje s taťkou tempo, protože se už těší na večerní horké lázně.
Výlet finišujeme po devíti hodinách a 19,5 kilometrech ve čtyři hodiny. Jsme příjemně unavení a o půl pátý nasedáme na poslední autobus zpět do Turangi. Máme odjet o půle, ale asi půl hodiny čekáme na někoho, kdo se na trase ztratil. Po půl hodině to řidička vzdává a vyrážíme bez něj. Po příjezdu jdeme doplnit zásoby do místního obchoďáku a přesováme se směrem k horkým bazénkům. Tam jsme po chvíli, vaříme večeři a pak se jdeme smočít do horkých pramenů, které mají 37 stupňů.
Hodinu relaxujeme a jsme jako znovuzrození. Jelikož má zítra pršet, rozhodujeme se pro změnu plánu a přesun do našeho TeKuiti ještě tohoto večera. Ambiciózní plán jsme trochu překombinovali, řídím nocí tři hodiny, mám toho dost a v našem kempu jsme až o půl dvanáctý. S úlevou napojujeme camper na elektriku a slastně usínáme.
Luboš
Fotky naleznete zde.