Den 24 – Peklo i ráj v národním parku Yoho
Ráno jsem se probudila před šestou, chtěli jsme si přivstat bo jsme si naplánovali dvě dlouhé túry. Bohužel to, co jsem po probuzení slyšela mne moc nepotěšilo. Pršelo a z přibývajícími minutami čím dál tím víc L Za nějakou dobu se probudil i Luba. Povídám mu, že prší (nu jako by to neslyšel sám no, ale takové jsme hold někdy my ženy…) a cák budeme dělat. Chvíli jsme jen tak leželi až najednou déšť ustal. Díky Bohu bylo lehce po osmé, takže čas stále ještě dobrý.
Předpověď pro Banff na dnešní den byla déšť a bouřky, tak jsme se rozhodli jet do vedlejšího parku Yoho, kde mělo být dnes sluníčkově. Když jsem Kanadu plánovala, tak krom klasiky – Vancouver, Vancouver Island, Jasper a Banff, jsem koukala cák je okolo těchto míst a tak mne napadlo i kanadské Loch Ness jezero, které bylo po cestě do Jasperu a na které kvůli obrovským požárům v té oblasti bohužel nedošlo, nu a taky Mt. Robson, kde jsme nakonec byli a ještě národní parky Yoho a Kootenay. Druhý zmiňovaný už bohužel nestihneme, ale ten první nám doporučila i paní na ícéčku v Columbia Icefield, takže nebylo nač váhat ;-) Původně jsme chtěli dát obě trasy co nám doporučila. Páč nám ale déšť lehce překazil plány a krom toho ona nám nedoporučila okruh, ale tam i zpět stejnou cestou, tak jsme se rozhodli, že část té jedné trasy dáme tak jak my říkáme – americkou turistikou – tzn. kam to půjde dojedeme autem, porozhlédneme se kolem, nafotíme a tak ;-) A z té druhé jsem vytvořila přidáním dalších úseků téměř dvacetikilometrový okruh složený ze tří částí – stoupáček a cesta kolem ledovce, cesta kolem jezera a cesta lesem podél řeky. První část nahoru dolu, druhá část taky, ale ne tolik a třetí pohoda jen zlehka zvlněná rovina.
Začátek byl krásný, počasí nám v Yoho přálo, sluníčko svítilo o 106. Dojeli jsme na parkoviště k Takakkaw falls, šli se podívat k vodopádu a pak to začalo. Inu ledovec si musíte zasloužit. Převýšení 700 m je docela znát. Klasika v horách – ze začátku stromečky, pak kleč a pak už jen kamínci. Stoupalo to tedy fest. Díky Bohu se tu ale i autem běžně pohybujeme ve dvou tisících, takže tělo si už zvyklo a obešlo se to bez omdlívací scény. Jen v jednom stoupáku už nahoře u ledovce asi po osmi kilometrech cesty mi nějak začaly klesat cukry a tmavnout sluníčkem prosvícená okolní krajina, ale napravila to pilule hroznového cukru. I když tam nahoře slunce pralo seč mu paprsky stačily, tak díky ledovci a množství potůčků z něj vytékajících to šlo udejchat na pohodu (to Velký kaňon bude asi horší, už teď bojim bojim). Zatím nemohu říct, že by mne některé místo zklamalo, nicméně tohle byla fakt naprostá bomba. Vystoupali jsme tak vysoko, že i vrtulník jsme viděli pod sebou. Toho, co jsme viděli kolem sebe jsme se nemohli nabažit. Červenohnědé skály, modrobílý ledovec, ostrůvky sněhu, potůčky, blankytně modrá obloha s obláčky jak z cukrové vaty. No jestli tohle není ráj, tak už fakt nevím co by ráj měl být a že jsem se svým křestním jménem na tuhle problematiku odborník ;-)
Když se řeknou parky v Kanadě tak na Vás většina lidí vybafne Jasper a Banff. Ne že by si nezasloužily obdiv, jsou bezesporu nádherný, ale Yoho není zdaleka tak zprofanovaný a to, co jsme zde právě prožívali bylo dechberoucí. Vždy když už jsme si mysleli, že výš už být nemůžeme, tak jsme vyklesali, bychom vzápětí vystoupali. A takhle si s námi ledovec pohrával po celém svém úpatí. Tu a tam jsme museli překonat potok, což někdy nebylo tak ouplně snadné bo byl docela široký a potencionální místo přechodu většinou kluzké nebo z části pod vodou. Mám kliku, že mám větši stabilitu a vyšší boty než Luba, takže když už to jinudy nešlo tak jsem šlápla na kámen, který byl z části pod vodou a Goretex se s tím popral. Chudák Luba se trochu zavrávoral, takže si nabral do bot vrchem s čímž si ani Goretex neporadí a to mu poněkud zkomplikovalo cestu. No zkuste si jít cca deset kilometrů v botech ve kterých Vám čvachtá. Povím Vám žádnej hit. Luba si musel po chvíli chůze opakovaně ždímat a rovnat ponožky. No příjemné to nebylo ani trochu, ale když jsme byli nahoře, tak ta nádhera kolem překonala i tuhle nepříjemnost ;-)
O co krásnější byl pohled nahoru, o to horší byl pohled dolů. Tam kam jsme mířili to nevypadalo vůbec dobře. Naše obavy se po pár krocích vyklesávání začaly naplňovat. Nejdříve to bylo nesmělé kapy kap, aby se z drobné přeháněčky stala průtrž jak hrom a hromy a blesky k tomu. Jediné co nás na cestě tímhle marastem těšilo byl fakt, že nás to zastihlo až při vyklesávání. Mineme jezírko, to by asi nasvícené bylo fajne, ale pak už nás čeká jen šest kilometrů lesem, takže ať se klidně čerti žení, hlavně že nahoře bylo hezky. Ty výhledy byly přenádherný nu a taky popravdě, kdyby lilo nahoře tak za prvé kameny a déšť žádnej hit co se stability týká a taky bouřka a hora kde jen kameny a zase kameny, taky není to ouplně nejlepší.
Nu dnes jsme prostě zažili prozatím to nejhezčí i nejhorší. Ale to nejhezčí byla taková bomba, že teď sedíme v autě hezky vymydlení a ta předchozí bouřka nám celkový dojem z dnešního dne již nemůže zkazit.
Fotky naleznete zde.
Horám zdar. Yoho ho ho ;-) e