Chrámy všech božstev a krokodýlí farma
V pondělí ráno jsem se vyspinkali do růžova, posnídali domácí burákové máslo paní majitelky a po jedenáctý jsem vyrazili za poznáním. Hned z kraje jsme měli štěstí, jakmile jsme vylezli na ulici, narazili jsme na jakýsi veselý průvod s vyzdobenými transparenty a rozjařenou kapelou. Začal jsem muzikanty a ostatní účinkující v bílém fotit, ale přišlo mi, že se nějak nesmějou. „Ty hele, to je asi pohřeb“, šeptl můj přechytrý miláček a opět měl pravdu. Bílá je barva smutku, transparenty byli vzkazy do záhrobí a alegorický vůz vezl chudáka nebožtíka. Takové fópíčko, fuj pane cestovateli. Abych tak ještě někomu na svatbě kondoloval :)
Šli jsme se projít do čínské čtvrti, která ve dne vypadala o mnoho nudněji než v noci, a prohlédli jsme si dva nádherné chrámy, kterými se Malaka pyšní. Nejdříve nejstarší budhistický chrám v Malajsii (1645) Cheng Hoon Teng, kde to žilo a bylo množství věřících, a o sto metrů dál hinduistickou mešitu Kampung Keling. Ta byla liduprázdná a mysticky tajemná. Trochu mě uvnitř překvapila obří digitální tabule s časem a kdovíčím ještě, ale atmosféru zachránili světci, kteří mě pozvali na oběd. To jsem s díky odmítl, s Evinkou jsme se před chvílí přecpali tak, že nám rejže lezla z uší a vyrazili do další části Malaky.
Vylezli jsme Paul´s Hill a tam pokoukali po Paul´s Church, což byl svatostánek portugalských věřících z 16. století (rozpadlý, ale s atmosférou) a pak sme to vzali přes pevnost A´Famosa (z které zbyla už jen vstupní brána) do světa klimatizovaných nákupáků. Strávili jsme tak přes hodinu, neboť zoufale scháníme prostěradla na přikrytí. Spácáky jsme totiž poslali domů a v části hotelů jsou na postelích pouze polštáře. Nicméně prostěradla bílá tu neexistují, mají jen rozverné barevné masturbace spolu s povlečením na polštáře a peřiny, které stály pomalu jak ty naše spacáky, tak sme si koupili jen zmrzku a zatroubili k ústupu.
Před návratem do hotelu jsme ještě vystoupali na Bukit Hill, historické místo, které máme hned za hotelem. V 15. století si tu bral melackej sultán nějakou borku a na tomhle kopci jí postavil velkej palác svatebním darem. Ten palác pak nějak záhadně zmizel a od 17 století tam začal fungovat hřbitov, na kterým leží přes 12.000 místních. No a dnes to je spíš jakejsi park oddechu, kde mladý choděj běhat, starý venčej psy a týnejdžri se střídavými úspěchy tlačí na pilu při snaze o první milostný zářez.
Další den padla volba volba na vzdálený areál za městem, kde má být druhá největší Zoo v malajsii, krokodýlí farma, motýlí farma, botanická zahrada, Minimalajsia a kdoví co ještě. Celodenní výlet se nějak vymknul, neboť: spali sme do desíti, pak kecali s domácíma, pak nemohli najít zastávku, pak našli, ale blbou, pak správnou, ale nic dlouho nejelo, pak jelo, ale ujel nám přípoj (řidič řek, že vyráží až za půl hodiny a jakmile jsme zašli za rok tak frnnnnnk), pak sme dlouho čekali na jinej, ale ten nejel, pak…
Takže v cíli sme byli ve krásné čtyři odpoledne a rozhodli se vypustit Zoo a navštívit Minimalajsii a krokodýlí farmu. Mezi těmito (a ostatními) objekty neexituje chodník (malajci asi nechodí) a tak nás čekala veselá procházka po dálnici, kde jsme si obzvlášť přebíhání moc užili. Začali jsme Minimalajsií, což je park, ve kterém je hromada dřevěných domků typický pro ten který stát malajské federace. Kousek vedle pak má stát Miniasia, což je to samý ale v rámci jihovýchodní asie. „Dva studenstký“, rozverně zkouším svou oblíbenou repliku mávaje českým propadlým dokladem. Finta zabírá, ve finále ale pokladní souboj vyhrává: po vyinkasování nám suše oznámí, že kulturní vystoupení (zlatý hřeb) právě skončilo, polovina parku (MiniAsia) je právě zavřená a za hodinu zavíraj i oni. Baba zlá zákeřná :)
Stálo to ale za to, domky super, mohlo se i dovnitř a byly tam i kroje a různá pranářadí. Miláček nepochopitelně ze 14 staveb poznává tu melackou, ňáká chytrá, musím si na ní dávat pozor :) Pak si ještě prohlídnem zbytek budov umístěných na vodní hladině a hurá do krokodýlova.
Krokodýlí a hadí farma má je velká zahrada, která patří (a teď poslouchejte): z 60% třímetrovým výběhům s krokodýli, z 20% s obřími hady a ze zbytku z DĚTSKÉHO HŘIŠTĚ! No nevím který rodič si tu může na lavičce číst s vědomím, že jeho ratolest vypadne z kolotoče do tlamy aligátora, ale asi maj pevnější nervy :) Jinak krokodýli super, velký jak prase a z hrozný blízkosti (asi metr bez skla!), ale dost lenivý. Tak jeden malej pohyb na deset krokodýlů. Vše ale zachraňují opice, které nad zdechlejma povalečema poskakují jak o život. Aspoň že budižkničemové a budoucí kabelky spí s otevřenou tlamou, takže fotky alespon vypadají akčně :)
Cestou zpět procházíme přes náměstíčko plné miniatur známých staveb (Petronas Twins, Malaka Stadthuys apod) a pak hurá do ráje autobusů bez řádu a nekonečné cesty do postýlky.
See you later, aligater!
Luboš
Fotky naleznete zde.