Cape Reinga 2/3
Probouzíme se u marinovaného papoucha (Backpacker Pickled Parrot v Paihia) a i po ránu se divíme proč má tento backpacker tak vysoké hodnocení. Pokoj je totiž opravdu pidimístnůstka s trojpostelí, jednou židlí, jednou poličkou a jedním háčkem. Na druhou stranu je tu ale čisto a naprostý klid. A to bude asi ta největší deviza tohoto ubytovacícho zařízení. Všude jsou cedule o tom jak mají hosté respektovat jiné hosty a nedělat rámus a v kuchyni je cedule, že pokud nebude uklizená tak tam paní majitelka ráno nebude podávat snídani. O klidu a pořádku v těchto zařízeních bychom mohli z vlastních i z prostředkovaných zkušeností napsat samostatný článek, tento se ale má věnovat cestě na sever, tudíž zpět k danému tématu.
Po snídani jsme vyrazili na trajekt směr Russsell, městečko s bohatou historií, které se vypracovalo z vesničky zvané Kororareka, která bývala doupětem neřesti v Jižním Pacifiku až na sousední město prvního hlavního města Nového Zélandu, čiliže na městečko v centru historického dění. Mimochodem původní jméno v překladu znamená Sladký modrý tučňák. Jak to koho napadlo opravdu netuším.
Od rána byl nádherný slunečný den, takže jsme si užívali plavbu a pak následné toulky historií. Míjíme hotel Duke of Marlborough, který v roce 1840 získal první licenci na čepování alkoholu a i přesto, že čtyřikrát vyhořel vypadá jako před lety. Dále tu můžeme vidět nejstarší restauraci na Zélandu – The Gables z roku 1847, první novozélandskou tiskárnu Pommpallier House, kde francouzští misionáři tiskli křesťanské spisy v maorštině, nejstarší kostel, nejstarší policejní stanici……No a páč nesmíme dopustit aby nám něco uniklo tak se ještě vydrápeme na Maiki, které je známé jako Flagstaff hill neboli kopec kde angličtí osadníci vyvěšovali vlajku jakože teď je to tu naše a Maoři, kteří s tím tak ouplně nesouhlasili jim ji opakovaně kradli.
Po prohlídce Russelu jsme se vylodili opět v Paihia. Tato původně misionářská osada je turistickým centrem Bay of Islands. Upřímně řečeno tohle městečko je spíše zajímavé svým okolím než tím co naleznete přímo v něm. Ať už je to již zmíněný Russel nebo nedaleké vodopády Haruru či Kelly Tarlton´s Shipwreck Muzeum, kde najdete různé předměty z vraku lodí včetně předmětů z lodi Endeavour na které připlul James Cook (bohužel během zimní sezony je zavřené, takže jsme ho mohli okouknout jen zvenčí). Nejznámější je ale nedaleká osada Waintangi kde byla 6. února 1840 podepsána dohoda mezi Maory a zástupci britského impéria. Za to abyste se podívali na domeček kde se tak stalo a na největší Maorskou lodičku ale vybírají pětadvacet babek tak jsme tam nešli (od Ály s Jiříkem, kteří tam šli jsme také věděli, že lodička je kvůlivá rekonstrukci momentálně přikrytá, což jim nikdo neřekl a tak jim to lehce zkazilo odpoledne bo tam šli právě kvůlivá ní :). Mimochodem tato památná smlouva měla Maory podřídit suverenitě britské královny za což jim na oplátku nabízela vlastnictví půdy, lesů, lovišť ryb a dalšího majetku. Nějakým ouplným nedopatřeníčkem jistě opravdu náhodným a neúmyslným, ale anglická verze tak ouplně nesouhlasila s Maorským překladem. V čí neprospěch to asi tak bylo cák myslíte?? :)
Bychom těch nej neměli málo tak jsme pokračovali do Kerikeri, druhé nejstarší misionářské osady, kde naleznete nejstarší dřevěný i nejstarší kamenný dům na Novém Zélandě (ten dřevěný jen celkově nejstarší dům na Novém Zélandu z roku 1819). Evropská historie jde na tomto místě ruku v ruce s tou Maorskou neb hned za řekou je ukázka původní Maorské rybářské vesničky Rewa včetně několika archeologických nálezů jako originálního místa kde se připravovalo hangi, kanoí…. Povodně v roce 2007 strhly most spojující tato dvě místa, takže buď necháte auto na jedné straně a využijete most pro pěší nebo si autíčkem lehce zajedete. Můžete také využít lodní přepravu, ale to nám přišlo už opravdu jak lakýrka pro turisty, páč říčka v tomto místě rozhodopádně není žádná Rio de la Platu (pro neznalé nejširší řeka světa ;-)). Součástí vesničky Rewa byla i zahrada se spoustou původních Zélandských rostlinek, keřů a stromů včetně vysvětlivek k čemu je Maoři používali. Bohužel nás tlačil čas, takže jsme zahrádce nemohli věnovat tolik času, kolik by si zasloužila.
Pokračovali jsme dále na sever. Tentokrát jsme se nechali vést našimi hladovými žaludky až do Mangonui kde jsou ty nejlepší fish and chips na světě. Bohužel prodejna ryb a restaurace zároveň již nemá původního majitele, takže dřívější atmosféra je ta tam a nynější vlastník si slávu daného místa dá náležitě zaplatit. Dali jsme si jedinou čerstvou rybu z nabídky a k tomu malé hranolky, čím jsme si namísto úsměvu a poděkování od obsluhy vysloužili – a to je jako všechno…. No ale ryba byla fakt čerstvá a dobrá.
Čas letěl jak ďas takže jsme museli kopnout do vrtule a pokračovat na sever bychom tu Cape Reingu stihli ještě za světla. No jenomže po cestě jsme narazili na další lákadlo a drobnou zajížďku kterou jsme si nemohli nechat ujít. Písečné duny Te Paki. Páč jsem byla párkrát v Africe a zažila i Saharu tak mne to na zadek ouplně neposadilo, ale zastavení rozhodopádně nelituji bo Luba se tu neuvěřitelně vyblbnul na písečném surfu, který si zde můžete půjčit. Měla jsem radost, že se výborně baví a tak jsem si to užívala s ním. Být na jeho místě tak si tedy před surfování vyndám z kapsy peněženku, mobil, kliče, … sundám si brýle…. Nu ale my ženy asi zbytečně moc přemýšlíme no. A takové hledání věcí v písku, když honíte minuty je ještě větší adrenalin než samotné surfování. Naštěstí kapsy svůj obsah neztratily, naopak si ještě další nájemníky přibraly (písek Luba trousil ještě hodně dlouho) a tak jediné co se hledalo byli brýle, které nezvládly dojezdové kontrmelce a zbaběle seskočily s Lubovo nosíku.
Surf jsme měli půjčený na hodinu, ale po čtyřiceti minutách jsme museli zavelet na Sever páč slunce začlo nebezpečně klesat. Závěr dne probíhal tak, jak to umíme jen my. Když jsme dorazili na Cape Reinga tak nám jeden kiwík co tam byl povídá- z parkoviště k majáku je to deset minut a západ slunce tipuju tak za pět možná ještě dříve, tak Vám doporučuji tu zůstat a pozorovat ho odtud. No na to jsme ale neslyšeli, takže jsme se dali do poklusu, čímž jsme slušně bavili turisty, kteří nás míjeli. Uřícení jsme doběhli k majáku, postavili stativ…..a stihli to ;-) Západ slunce, maják, na druhé straně úplněk…..No vyšlo nám to lépe než bychom se kdy odvážili naplánovat. Kdyby nebyla tma tak bychom ještě viděli jak se tu setkávají vody Tichého oceánu a Tasmanova moře. Rozdílnost barev při dané světelnosti nebylo možné rozeznat, ale podle tvaru vln jsme tak nějak vytušili, kde že se tak děje. Krásné místo…. Nenadarmo se dle maorské mytologie duše zemřelých maorů vydávají ze země dlouhých bílých oblaků do země svých předků hawaiky právě odtud.
Parkoviště jsme opouštěli pochopitelně jako poslední a páč tento třídenní výlet byl na kilometry opravdu ambiciózně naplánovaný, tak ač jsme toho dnes zažili již spoustu vydali jsme se ještě na stopadesátikilometrovou cestu bychom se co nejvíce přiblížili parku se stromy Kauri.
V Asii už ale opravdu zvolníme, slibujem ;-) e
Fotky naleznete zde