Adrenalin ve Waitomo Caves
Tak jsme konečně absolvovali slaňování, jeskyňaření, jezdění na duších a další kratochvíle v nedalekých jeskyních. Nu ale pěkně popořadě. Jak jsem psala v předchozím článku, nebyla práce, tak jsme před odjezdem na Jižní ostrov měli den volna navíc. Jak Luba slyší den volna tak začíná panikařit a okamžitě se ho snaží zaplnit a to nejlépe náplní minimálně tak na třicet hodin, bych se náhodou někdy nenudila nebo nedej Bože třá neodpočívala ;-) Teď okamžitě začal jaká je to škoda že nemáme přeobjednatelný trajekt, že jsme mohli vyrazit o den dříve. Tak jsem ho uklidnila, že alespoň si v klidu zabalíme a že se určitě něčím zabavíme. Nu a taky že jo. Luba objednal dlouho odkládaný výlet do Waitomo jeskyní (máme to do nich pouze dvacet kilometrů, tak jsme si říkali, že to můžeme udělat kdykoliv.)
Výlet s firmou, kterou vybral Luba se skládal ze slanění, jeskyňaření, jízdě na duších na řece protékající jeskyní, pozorování svítících červů a pak se zase téměř jako skálolezci vydrápat do civilizace. Na úvod nutno podotknout, že díra vedoucí do jeskyně má cca třicet metrů, jeskyně není ouplně olympijskej stadion takže je malá a je v ní tma, jak už to koneckonců u jeskyní bývá. No a já trpím závratěmi a jsem klaustrofobik. Co by ale člověk neudělal z lásky ke svému partnerovi (a taky z hrdosti a paličatosti což ;-)).
Poobědvali jsme jen tak z lehka čekaje obří sportovní výkony a vyrazili k základně firmy Rap, Raft´n´Rock. Vybírali jsme zase poměrem výkon cena, takže firma nebyla nejlevnější, ale nabízela toho nejvíce a hlavně ve skupinkách čítajících maximálně šest členů. V naší skupince krom nás byl asi padesátiletý pár z Austrálie a třicetiletí bratři z Nizozemska. Ujal se nás sympatický průvodce Brendan a mohli jsme vyrazit. Nafasovali jsme neopreny, sedáky, helmy se světlem a holínky které na chodidlech měly vyvrtanou díru ( i tak se tam voda držela a byly pěkně těžké). Přes neopreny jsme si ještě navlíkli legíny a navrch neoprení sáčka. Většině výpravy vše padlo pěkně na tělo. Já jsem dostala neoprení sáčko jak po starším Maorském bráškovi, takže to vypadalo jako že jsem si na sebe oblékla šaty i s ramínkem v nich…
Nejdříve následoval nácvik na suchu. Jak se jistit na laně a tak podobně. Dle těchto informací a dle předchozích informací o slaňování jsem si myslela, že slaňování znamená, že jde člověk na velmi prudké skále jištěn lanem. Ale jde. JDE! Čiliže že jeho nohy se dotýkají skály, což mi dodávalo pocit větší bezpečnosti. Pravda byla ale taková, že jsme přišli na rampu nad propasí a Brendan řekl, že se zahákneme na lano jak nás učil na hoře, pak nás přichytí ještě na druhé jistící lano a pak si normálně sedneme do lana majíce pod sebou díru čítající cca třicet metrů a začneme se pomalu spouštět (pro neznající za zády máte ruku ve které držíte lano a podle toho jak lano v ruce povolujete tak rychle se spouštíte). Chvíli jsem přemýšlela o svém duševním zdraví, pak ale vyhrála moje hrdost a protože jsem před skupinkou lidí i před sama sebou nemohla říct, že to prostě nedám, tak jsem se rozhodla, že to prostě dám, i když jsem v danou chvíli nevěděla jak. Nejhorší bylo se vrhnout do propasti a sednout si do lan. Jak už tam tak člověk plápolal ve větru tak mu nezbývalo nic jiného než se dostat na pevnou zem. V úvodní disciplíně jsem byla nejpomalejší ze všech (na moji obranu svou roli hraje i váha a čím těžší tím rychlejší a já byla ve výpravě druhá nejlehčí), ale důležité bylo že jsem byla zase pevně nohama na zemi (nu ale všeho jen do času).
Jeskyně má dvě části a vy se slaníte doprostřed mezi ně. Další část tedy pokračuje za svítícími červíky, což je tedy opravdu silný zážitek, co příroda umí. Jinak ale docela smutný příběh páč dokud jsou červové ještě červové tak maj život docela na pohodu, pak se ale zakuklí a zmotýlí a tím nastanou problémy bo jako motýli nemají žádná ústa ni jiný otvor, kterým by mohli přijímat potravu tak se jen několik dní věnují sexuálním hrátkám. Samečci pak vyčerpaně zemřou, samičky nakladou stovky vajíček, čím příběh může zase od začátku pokračovat a vydají se na druhý břeh za svými partnery. Tak se tak kocháme a posloucháme Brendanovo vyprávění, když on dostal geniální nápad, že bychom ty svíťočervy mohli vidět ještě lépe a nevaruje nás vydal duší obrovskou ránu. Leknutí ve tmě v neznámém prostředí totiž prý v člověku vyvolá pocit ohrožení a strachu čímž se mu rozšíří zorničky a lépe vidí ve tmě. Na to jsem mu řekla, že mne mohl ušetřit, páč já mám zorničky rozšířené už od slaňování a to na několik dní dopředu.
Z větší jeskyně jsme se vydali do menší kde by nás měla čekat jízda na duších a jeskyňaření. Po cestě jsme ve vodě potkali úhoře nebo lépe řečeno úhořici a Brendan nám vysvětlil, že úhoři to mají v životě vlastně naopak než lososové, ale ohromující stejně jako u lososů je jak se mláďata dokáží vrátit do míst kde byla počata. Disciplínu s úhořem jsem na celé čáře vyhrála já bo nikdo jiný z výpravy se na něj sáhnout neodvážil.
Letošní léto ja na Zélandu poměrně suché (jak jsme se přesvědčili už při sjíždění řeky Whanganui), což konkrétně v jeskyních znamenalo jak pozitivní tak negativní vliv na náš výlet. Negativní bylo, že řeka tekoucí jeskyní byla poměrně mělká, takže duše jsme častěji nosili než jsme na nich jeli a když už jsme na nich jeli tak jsme spíš drhli o zem, takže většinou z nás Brendan utvořil vláček a táhnul nás.
Pozitivní bylo, že díky nízkému stavu vody jsme se mohli podívat do míst, kam by to jinak nešlo. Lezli jsme po skalách, protahovali jsme se různými děrami….Díky Bohu ta nejužší díra se dala obejít řekou, takže jsem si tento zážitek nechala ujít a udělala jsem dobře páč i Luba říkal, že to nebyl moc příjemný pocit neb ta díra byla úzká a ještě do zatáčky, takže člověk měl pocit, že se tam zašprajcne. Poté jsme vylezli cca deset metrů nad řeku a tam si na chvíli sedli, odpočívali a Brandon nám nalil teplé pití a dal čokoládu. Pak se naše jeskyňaření spíš podobalo horolezení což ve vlhku a ve tmě žádnej hit, ale kdyby se jim tam denně přizabilo deset turistů tak by to asi nemohli provozovat což ;-)
Upachtění a zablácení jsme se dostali k místu kde jsme před tím nechali duše a následovala zasejc vodní část. Pozitivní bylo, že jsme se omyli, negativní, že proti proudu to bylo ještě náročnější než po něm…..No a pak už jen vylézt zpátky do míst ze kterých jsme sem přišli. Horolezit v holínkách tedy žádnej hit, ale ačkoli samochvála smrdí, tak myslím, že tuto disciplínu jsem zvládla nad očekávání dobře. Šlo mi to rychle a předvedla jsem pár kousků za které jsem si vysloužila potlesk zbytku výpravy.
Nu a pak už jen sundat neopreny, sprcha, teplá polévka od pořádající firmy, počkat na fotky a utahaní jak koťata domů. Představa, že po tomto zážitku budeme ještě balit byla hodně naivní. Těch pět hodin nás tak vyčerpalo, že jsme jen zlehka povečeřeli a padli za vlast s tím, že balení snad zvládnem zítra ;-)
Překonávání svých limitů zdar ;-) e
Fotky naleznete zde.